Look in the Mirror - I see everything clearly

2. prosince 2012 v 13:15 | eSmy |  Look in the Mirror
Tak, konečne po dlhšej pauze to tu máte. Týmto dielom končím Narutovu etapu. Rozhodla som sa, že to dokončím do Vianoc a na Vianoce dostanete pozledný diel plus bonus. (Snáď) K tomuto dielu nemám moc čo dodať (ponáhľam sa)
Užite si ho.

Fandom: Naruto
Pár: ItaSasu, SasuNaru
Autor: eSmy
Beta: Lulí
Varovánie: 15+,
Venovanie: Všetkým, ktorí majú so mnou trpezlivosť :)


Look in the Mirror - I see everything clearly




Někdy, je lepší nevzpomínat a nechat minulost plavat…
Že, Naruto?



"…Takže v tomhle patře máme učebnu a kabinet fyziky, jednu z multimediálních učeben a pak už jenom kmenové třídy. Tohle je poslední patro, výš už to nejde," jak jsem dostal za úkol, tak jsem musel udělat. Provedl jsem Naruta po škole, během dvacetiminutové přestávky.
"A co tak na střechu?"
"Tam ti to ukazovat nebudu, ale jestli chceš jít domů dřív, klidně tam zkus vylézt."
"To byl jenom fór."
"Je ještě něco, co bys chtěl vědět, nebo se můžem vrátit do třídy?"
"Jedna věc by tu byla…" sklopil zrak - tenhle obličej mi byl povědomý.
"Co se stalo, žes musel tak náhle odejít? Nechtěli mě za tebou ani pustit. Bylo to s tvou nemocí opravdu tak vážné?"
Povzdechl jsem si. Nechtěl jsem odpovídat.
"Naruto, ano, bylo to dost vážné, bohužel. A ostatní bylo dost osobní, takže o tom nechci s tebou mluvit," otočil jsem se směrem k naší třídě - konkrétně ke schodům.
"Zvláštní, před tím si se mnou rád mluvil o osobních věcech, ne jenom to…" Zastavil jsem a otočil se na něj s neutrálním pohledem.
"Věci se mění, Naruto. Nevykládej si to špatně. Jen je teď prostě všechno jinak, promiň," s těmito slovy jsem odešel zpátky do naší třídy, která byla o poschodí níž. Cítil jsem jeho pohled zapíchnutý do mých zad. Díky tomu jsem věděl, že mě následuje. Zbytek školního vyučování proběhl vcelku klidně. Když zazvonilo na poslední hodinu ani nevím, jestli jsem se tešil domů. Možná jsem teď chtěl být chvíli sám. Bez Naruta, bez Itachiho, prostě sám se svými myšlenkami. Nechtěl jsem tím Itachiho znepokojovat. A co hůř, já mu zapoměl napsat SMS-ku, že po mě nemá chodit…
"Sasuke," zastavil mě těsně za branou školy Narutův hlas. Otočil jsem se. (Akorát v té době zaparkovalo černé auto před školou, stejně tak, jako několik dalších aut)
"Děje se něco?" zeptal jsem se, jako bych nevěděl, o čem chce mluvit.
"Já jen, jestli bys nezašel někam posedět, popovídat si. Dlouho jsme se neviděli…"
"Promiň, nemůžu, už něco mám," zalhal jsem.
"Opravdu? Nebo se jenom vymlouváš? Opravdu se toho hodně změnilo, ale že ses tak moc změil ty, to jsem netušil," v jeho očích byl smutek, ale taky hněv.
"Lidi se mění, Naruto. I ty ses změnil. Vždyť ten starý Naruto by se nedostal až sem."
"Já jsem tady jen díky tobě," přiznal. Nevěděl jsem, jestli mě to opravdu dojalo, nebo se mi to jen zdálo. To se tak slažil kvůli mně? Hloupost, tohle dělal pro sebe, ne pro mě - nemohl přece vědět, že mě tady najde.
"Děláš to pro sebe, tak je to nejlepší. A teď už musím jít. Tak zítra, měj se," otočil jsem se směrem řada aut před školou. (To jsem ještě nevěděl, že Itachi už tam čeká - a dívá se) Přešel jsem pár kroků, než mě nezastavila Narutova ruka, která mě chmatla za předloktí.
"Nechoď…" zašeptal tesně u mého ucha. Kdy se dostal tak blízko? Jeho ruka sklouzla až k mé dlani a jeho prsty se propletly s mými.
"Jen ty víš, že nejsem takový hrdina, na jakýho si hraju…" zašeptal a stiskl mou ruku silněji. Zaťal jsem zuby a přivřel oči. Proč mi tohle děláš? Tohle je citové vydírání!
"Promiň, Naruto…" vymanil jsem svou ruku z té jeho, hluboce se nadechl a pokračoval v cestě.
"Máš někoho?" křikl za mnou svou otázku. Měl jsem odpovědět? Po pár krocích jsem opět ustal v chůzi. Povzdechl jsem si. Otočil jsem se a rozhodl se říct mu pravdu - alespoň malinký kousíček.
"Ano, někoho mám."
"Kluk?" Zatajil jsem dech.
"Muž," Naruto na mě smířlivě koukl.
"Tak alespoň na něco jsem byl dobrý…" trpce se pousmál, kdyby tak věděl…
"Bylo toho víc. Ale to je už pryč. Nech to plavat, Naruto. Pro dobro nás obou," s tímhle už jsem opravdu odešel.





Černé auto zaparkovalo před školou. Oči stejné barvy se upřely na bránu školy a hledaly v davu studentů jedny, stejně temné oči. Na rtech se usídlil nežný úsměv, když oči uviděly ty havraní vlasy v nedbalém účesu. Hned na to úsměv zkameněl a rysy ztvrdly. To když za tím, koho hledal, uviděl příliš známého člověka. Blond vlasy, laciné boty a věčný pohled nezlomného hrdinu. Stiskl ruce v pěst a nechty zaryl do volantu. Chvíli se díval na scéru opodál, než jeden z účastníků nadobro odešel. Nádech, výdech… Je potřeba se uklidnit.



Netěšilo mě, že jsem s ním musel mluvit. Ale svým způsobem si to zasloužil. Zasloužil jsi mnohem víc. Vysvětlení. Ale to jsem nemohl.
Černé auto už na mě čekalo před školou. Chtěl jsem se radši projít, sám. Ale nechtěl jsem Itachiho znepokojovat ještě víc.
"Ahoj," nastoupil jsem do auta a hned se připoutal. Itachi mi pozdrav oplatil. Po celou cestu domů mlčel, zdálo se, že neměl dobrou náladu. Já taky ne, takže jsem se neptal. Doma jsem zalezl do pokoje se sluchátky v uších. Chtěl jsem vyhnat všechny myšlenky. Nemyslet na nic, nemluvit, nevysvětlovat nikomu nic. Do mých pocitů nikomu nic není!
Neslyšel jsem klepání na dveře a přítomnost mého bratra jsem si uvědomil, až když jsi přisedl na postel. Možná jsem si to uvědomil ve chvíli, kdy jsem skoro vyletěl z kůže a spadl z postele. Vytrhl jsem sluchátka z uší a hodil vražedný pohled po Itachim.
"Chseš mě zabít, sakra?" ušlo mi. Že bych ho tím urazil, že se tváří tak vážně?
"Někdo zemřel?" Nekoukl na mě a já přemýšlel, co se stalo. Hodnou chvíli bylo ticho.
"Kdys mi to chtěl říct?" Vprvním momentu jsem nechápal, o čem mluvil.
"O čem…" ale jeho pohled mluvil za vše. Zmlkl jsem a povzdechl si.
"Nevím."
"Tak jinak. Chtěl jsi mi to vůbec říct?" podíval se na mě a já cítil, jak mi po zádech přešel mráz. Bál jsem se těch očí, kousel jsem couvl a cukl sebou, když mi došlo, na co myslím. Jemu to došlo taky, ale nic neříkal.
"Nevím," sklopil jsem zrak a čekal nejhorší. Nic ale nepřicházelo.
"Doufal jsem, že mi věříš víc," s touhle větou odešel z mého pokoje. Možná jsem se divil, možná i bál, ale nějvíc jsem byl překvapen. V jeho pohledu jsem nikdy neviděl tolik zklamání. Opravdu to sebral takhle? Itachi? Můj Itachi…? Povzdechl jsem si a nadával jsi do pitomců, že jsem mu to neřekl. Ale když si to tam vezmu, nemůže se divit, po tom všem…
"Itachi…?" vešel jsem do jeho pokoje. Tvářil se, že čte nějaká skripta do školy.
"Promiň, musím se učit," odsekl a tím mě nepřímo vykázal z jeho pokoje. Ale to bych nebyl drzej arogantnej spratek, kdybych ho poslechl.
"Oba víme, že nemusíš," pronesl jsem jen tak mimochodem. Rázně se na židli otočil ke mně.
"Tak nemusím," v jeho pohledu jsem viděl zlost, které jsem se v koutku duše děsil. Moc děsil… Ale neustoupil jsem ani o krok. Ať už se stane cokoliv, já ti věřím, bratře.
"Promluvme si o tom."
"Co tak najednou?"
"Itachi, nedělej uraženýho!"
"Nedělám, jen…"
"Jen co?" skočil jsem mu do řeči, "jen si teď budeš hrát na ublížené zvířátko? Já měl svůj důvod, proč jsem ti to neřekl, a oba víme, jaký," ujely mi trochu nervy. Ale hned jsem se sklidnil.
"To mi věříš tak málo, že sis myslel, že bych snad..."
"Ne, ale nemůžeš se divit, že ten strach ve mně je. To, co se stalo, se nedá jen tak smazat. Jen odpustit, ne zapomenout. A nechtěl jsem ti to říkat, dokud jsem si nebyl jistý, jak veliký problém to může být!"
"A na cos přišel?" V jeho hlase byl sarkazmus.
"Že Naruto není problém." Odsekl jsem.
"Opravdu? Mně se zdálo, že se tě jenom tak vzdát nechce."
"A divíš se mu?" Po téhle otázce nastalo ticho. Tahle hádka byla vážná a oba jsme to věděli. Jenže už jsme se nezmohli na přemýšlení nad svými slovy. Možná až teď nám došlo, že bychom měli.
Itachi si povzdechl.
"Popravdě, vůbec ne. Ale víš, že jsem žárlivý a nedovolím, aby na tebe jen šáhl."
"Já vím. Jenže doteď jsi tu obviňoval mě, že ti nevěřím, ale co kdybys zkusil věřit ty mě, že nechci nikoho jiného, než tebe."
"Promiň…" sklopil zrak a smířil se s tím, že tuhle hádku vyvolal on sám, a že ne všechno je tak, jak si myslel. Nebo se jen domníval?
"Já vím, co dělám Itachi. Nejsem malý kluk," po tomhle jsem k němu přešel a pohladil ho po vlasech. Možná jsem chtěl ukončit hádku? Nebo mu jen dokázat, že na nikom jiném mi už nezáleží. Vzal mou ruku do své a přitiskl si ji ke rtům. Tu noc jsme spali v objětí, po boku jeden druhého. Možná bylo dobře, že tahle hádka neskončila sexem. Tohle bylo mnohem efektnější. Oba jsme mohli cítit to teplo druhého těla. A já si připadal v bezpečí, bez starostí a milován. Bylo to tak těžké? Jen po tomhle jsem toužil… Jediné, co mi v téhle chvíli chybý je zrcadlo nad postelí. Ale když si to tak vezmu, na co by mi bylo? Koukal bzch do něj a viděl mé štěstí. Jenže já ho cítím, v sobě. Je tohle konec? Šťastný konec…



Muž s dlouhými vlasy vyčkával před jednou z budov v hlavním městě Anglie. Čekal na člověka, s kterým si nikdy nemyslel, že bue chtít mluvit jako s člověkem, který mu nic neudělal. Jako se seberovným. Netrvalo dlouho a mladík, na kterého čekal, vyšel z budovy. Jak předpokládal, chtěl si prohlídnout ulice Londýna. Byl tak předvídatelný. Nemusel tam postávat dlouho, než jsi ho dotyčný všiml. Upíral na něj svoje modré oči s nechápavým pohledem. Mladý muž se pousmál a přešel pár krokú k mladkovi.
"Ahoj," pozdravil se. Mladík nevěděl, jaký druh pozdravu má zvolit, takže se rozhodl, že formálním: "Dobrý den," nemůže nic pokazit.
"Nejsem tak starý, abys mi musel říkat dobrý den."
"Já vím, ale nevěděl jsem, co říct," byl upřímný. To se Itachimu většinou na lidech líbilo.
"Jak vidím, dostal ses daleko. Doufám, že se ti Londýn líbí."
"Líbí a jsem moc rád, že jsem tady."
"To jsem si všiml. Mohli bychom zajít na skleničku? Chtěl bych si s tebou promluvit."
"Skleničku si s vámi dát nemůžu, ale něco jiného bych mohl," přikývl nesměle. Po celou cestu do nějaké restaurace či baru Naruto Itachiho sledoval. Netušil, co to má znamenat. Zapadli do jedné příjemné restaurace. Itachi si objednal skleničku drahého vína a Naruto jen kofolu. Napjatě čekal, co se bude dít.
"Asi se divíš, co bych od tebe já mohl chtít…"
"Předpokládám, že chcete, abych dal Sasukemu pokoj, jelikož se mi zdálo, že jste nebyl nadšený naším přátelstvím," Itachi zauvažoval. Je zajímavé, jak všímavý je tenhle chlapec.
"Nuže, musím říct, že mě překvapuješ. Ale ne, o tomhle mluvit nechci. Právě naopak, chtěl bych se omluvit," Naruto, a možná ani Itachi nechápali, proč omluva. Proč nechápal Naruto, to je zřejmé a proč Itachi? Ten si nebyl jistý, jestli se nezbláznil. Nikdy by si nebyl pomyslel, že se bude omlouvat tomuhle klukovi, kvůli kterému málem přišel o Sasukeho.
"To nechápu," přiznal popravdě Naruto.
"Když mám pravdu říct, ani já tak úplně nechápu. Ale myslím, že jsem ti to dlužen. Pravdou je, že to já jsem nechtěl, abys za Sasukem chodil. Důvody ti tu líčit nebudu. Ale nebylo fér, že jsem ti nedovolil se s ním ani rozloučit, omlouvám se," Naruto nevycházel z údivu. Tohle ain při nejmenším nečekal.
"Jste férový chlap," uznal nakonec a jen se pousmál.
"Možná. A možná jsem jen nechtěl přijít o bratra," přiznal Itachi, možná i sám sobě. A musel se v duchu smát, jak moc se i on sám změnil. Ale Naruto měl pravdu, chtěl být férový. Ale taky nechtěl přijít o Sasukeho… I když mu bylo jasné, že nepřijde. Možná prostě chtěl odčinit to, co udělal a ulevit svému svědomí. Oba dopili, Itahci zaplatil a rozešli se s podáním ruky. Všechno bylo v pořádku. Sasuke a Itachi… Naruto. Prostě všechno bylo v nějlepším pořádku. Za jakou cenu? Itachi se omluvil, i když nemusel. Naruto se vzdal i myšlenky, že by snad mohlo se Sasukem něco být a Sasuke dovolil Narutovi být na těch pár týdnů alespoň jeho kamarádem. Zrcadlo nad Sasukeho postelí skončilo v koši, už nebylo za potřebí… Důvěra mezi Itachim a Sasukem se ještě prohloubila, aby mohla projít ještě většími zkouškami…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 2. prosince 2012 v 13:44 | Reagovat

Aaaaaaaaaaaaaaa!*,* To je tak krásné a citově založené a prostě... * umřela *

2 nika-chan nika-chan | 4. prosince 2012 v 17:40 | Reagovat

peknééééééééé Itachi sa zmenil :)

3 Ivanitko Ivanitko | 5. března 2013 v 10:28 | Reagovat

Moc pěkné, se mi líbilo jak se Itachimu vyvinul charakter.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist