Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe - BONUS

24. prosince 2012 v 17:00 | eSmy, Jenny |  Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe
Takže pre tých, ktorí si sa pri poslednej kapitole sťažovali na koenic, tu máte dojebávku! Ha! Bohužieľ táto poviedka neskončila slávne, ale myslím, že dojebávkou teda riadnou... Na to, že sa nám ju vôbec nechcelo dopísať, tak je to celkom dobré. Náhodou som spokojná s tým, aký koniec Jenny vymyslela, nie ej to zlé. Trochu odveci a pre vás možno sklamaníl, ale verím tomu, že je to najlepšie zakončenie tejto nepodarenej poviedky.
Jenny DOKÁZALI SME TO!!!!


BONUS



"Strácíme ho… rychle…" zvuky se stále mísily do jednoho velikého hluku. Kolem bylo víc lidí, než jsi pamatuju.
"V pořádku, je zpátky…" oči stále nešly otevřít. Ne a ne odlepit víčka do sebe. Ale všechny ostatní smysly byly v pohotovosti. Hlavně sluch a čuch. Slyšel jsem hlasy, které se pomalu rozdělovali z jednotného hluku na jednotlivé osoby a věci. A čuch mi napovídal, že to tu smrdí… ten pach znám moc dobře. To je… nemocnice! Jse v nemocnici? Takže mě zachránili? Itachi! Itachi!
"Itachi…" moje ústa se pootevřely na pokoušely se všechny varovat. Itachi! Je to vrah, je tady! Mami! Tati! Naruto…
"Naru… mami… táto…" vím, že z mých úst vycházely zvuky, ale můj sluch je rozeznával jenom jako nesrozumitelné chrapčení. Nejednou se hluk opět přesunul ke mně.
"Sasuke… Sasuke…" někdo mě chytl za ruku a pronášel to též jmého stále dokola. Pak se k ženskému hlasu přidal i mužský, oba ustráchané a… šťastné? Kdo…
"Odstupte kousek…" požádal někdo vážným hlasem. Nemohl jsem otevřít oči a podívat se, ale někdo to vyřešil za mě. Prsty donutil má víčka rozlepit se. Jenže mi opravdu nemusel zasvítit do oka! Pak to samé udělal s druhým. Věděl jsem, že už je můžu otevřít, ale bál jsem se toho světla. Chtěl sjem si oči protřít, ale každý pokus zvednout ruku byl zmařen. Byly tak těžké a já neměl sílu je zvednout. Tak jsme jen hmoužil a čekal, jestli to světlo zmizelo nebo se ukáže zase. Zdálo se, že vzduch je čistý. Tak jsem se rozhodl riskovat a pootevřel oči. Obrazy byly nejasné, rozmazané a světlé.
"Je v pořídku…" řekl někdo, ten ženský hlas. Ten šťastný… Je mi povědomy, ale to přeci…
"Mami…" otočil jsem se ke hlasu. Ale obraz byla jen jedna velká světlo-tmavá šmouha. Pokoušel jsem se zaostřit, abych si udělal obrázek o situaci. Ale ten hlas mi potvrdil moji doměnku.
"Ano, Sasuke, to jsem já… Neboj se, všechno je v pořádku," neviděl jsem to, ale podvědomě jsem věděl, že se usmívá a pláče zároveň. Pak mi bylo všechno jasné. Máma a táta. Jasné, ale stále nepochopitelné. Jak to? Vždyť jsem je viděl…
"Itachi…" pokoušel jsem se je varozat. Zneklidněl jsem a snažil se nějak poukázat na skutečnost, že je tady! Je u nás, v domě!
"To nic Sasuke, klid. Je pryč, už ti neublíží." Mně? Já se bojím o vás! A… Naruto… Náhlá únava. Jenže já nechtěl spát! Nechtěl, musel jsem vědět jestli jsou všichni v bezpečí. Věnoval jsem všechny svý síly na to, abych zaostřil na osoby v místnosti.
"Mněli bychom ho nechat odpočívat. Nebojte se, už ho víc nestratíme. Promluvíte si s ním později." Po tomhle jsem jen viděl, jak všechny šmouhy, až na jednu, odcházejí z pokoje. Chtěl jsem protestovat, ale nebylo síly. A já usnul…
Nevím, jestli to byl klidný spánek, ale snů byl rozhodně plný. Viděl jsme obrazy jasně a ostře, ale žádný jsem nechápal. Nic mi nedávalo smysl. A bylo jich tak hodně, všechny prolítaly kolem mě závratnou rychlostí, že jsem je nedokázal tak rychle zařadit. Byly tam rodiče, blonďák, další blonďák, rudovlasá žena, další muž… další a další postavy, které jsem nepoznával. Jen ten pocit mi byl známý, jen nevím odkud.
"Mysl je vskutku zajímavá věc," pronesl někdo za mnou. Já se překvapením lekl a rychle otočil. Stál přede mnou muž s šedivými vlasy. Něco mi ale říkalo, že se ho nemusím bát.
"Ty sám musíš najít rovnováhu a pořádek."
"Cože? Jakou rovnováhu?" nechápal jsem. Ale měl jsem pocit, že on mi to vysvětlovat nehodlá. Jen se pousmál.
"Mezi myslí a skutečností. Jen ty dokážeš utřídit všechny myšlenky a obrazy. Jakmile najdeš rovnováhu, všechno bude zase v pořádku," s těmito slovy zmizel. A já měl poci klidu, s kterým sjem se nechal obklopit tmou. Chvilkové tivho začínaly plnit hlasy. Nejdřív jen hluk, pak jsem rozeznával konkrétní hlasy. Usoudil sjem, že je znám a nemusím se jich bát. Zjistil jsem, že oči už neprotestují a já je můžu otevřít. Obryz pořád nebyl úplně ostrý, ale konečně jsem dokázal rozpoznat konkrétní postavy. Už to nebyly jenom barevné fleky na světlém pozadí. S námahou jsem zvedl ruku. Šlo to o něco líp, než před tím, ale stále to byla obrovská námaha.
"Sasuke," řekl mi milý hlas plný lásky. A já věděl, že je to máma.
"Mami…" otituloval jsem ji, aby si i ona byla jistá, kým je. Obraz byl ostřejší. Rozeznal jsem tvář od zbytku těla, oči i ústa. A náhle se přede mnou zjevila… Byla tam, moje máma a byla v pořádku. Klid.
Druhá postava byla mužská a já už nemusle ani hádat.
"Tati," bylo mi hned jasné.
"Ano," potvrdili mi oba moje doměnky, "už je všechno dobrý," řákali klidná slova. Ale já si vzpoměl!
"Itachi!" vyhrkl jsem prudčeji, než jsem chtěl a celé tělo se ozvalo v protestu.
"To nic, tvoje tělo je ještě slabé, to je v pořádku. Hned, jak zase najedeš na normální stravu, síla se ti vrátí i s úroky," řekl hrubý hlas. Zřejmě doktor.

Další a další usnutí a následné brobuzení. Mezi nimi kopa obrazů, které plynuly stále pomaleji. Povědomé mi byly všechny, i když některé vyvolávaly jedny druhy pocitů a další zase druhé. Jen jsem nevěděl, do jakých skupin je zařadit, nevěděl jsem, jak dosáhnout rovnováhu, když jsem nedokázal najít ani ty dvě složky, mezi kterými měla být.

Rodiče ke mně chodili často. A já už viděl jejich tváře ostře. Chtěl jsem je varovat před Itahcim, ale oni mi jen se smutkem v očích pokaždé řekli, že se není čeho bát. Jenže já chtěl vědět, oč jde…
"Jak je ti?" zeptala se mám, když mě i s tátou přišli navštívit.
"Už líp," pronesl jsem.
"Co se stalo?"
"Nepamatuješ jsi to?" podíval se na mě otec.
"Trochu jo, ale nevím, co je co. Takže?"
"Srazilo tě auto," řekl jako by nic. Bál jsem se jeho klidu. Ale něco mi říkalo, že se za něj skrývá. Něco za něj skrývá.
"To si pamatuju. Ale proč? Kde?" Máma si povzdechla.
"Kousek od našeho domu. Vbšhl jsi mu do cesty."
"Jak to?" řeknete mi to už, nebo kolem toho budete chodit jak kolem horké kaše?
"No, víš. Utekl jsi…" opět nejasná odpověď. Ale já se dožadoval přesné a úplné pravdy!
"Já to chci slyšet všechno!" řekl jsem ostřeji rozkazovačním tónem. Musím to vědět. Ve všem mám maglajz, tak mi to nedělejte ještě horší!
"Tak jo… Víš, Itachi, tvůj bratr… on…" máma ne a ne to doříct. I když já věděl, co přijde, chtěl jsem si být jistý. Otec to vzal do svých ruhou, když viděl, že máma se k tomu nemá: "Tvůj bratr je zločinec a tys byl svědkem. Utekl a čekla tě u nás doma. Já s mámou jsme byly na návštěve u rodiny Uzumaki, tys chtěl jít s námi, jenže jsi měl zápal plyc, takže jsi musel zůstat doma. A tam už tě čekal. Tys mu utekl rovnou pod kola auta. Několik týdnů jsi byl v kómatu." Páni. Jenom tohle se na to dalo říct. Takže se to opravdu stalo. Takže Itachi nebyl jenom přelud, opravdu tam byl. A počkat… Pár zásadních faktů tady nesedělo.
"Vy jste nebyly doma?" Tohle přeci… já je viděl…
"Ne, byli jsme na návštěvě."
"Nikdo jiný nebyl doma?" Kdo pak…
"Jenom služebná, ale ta se schovala a zavolala policii."
"Takže nikdo nebyl zraněný?" Byl jsem zmatený. Já viděl ty těla… Já viděl krev… Byli skoro mrtví, prosili o pomoc…
"Kromě tebe, ne." Takže nidko jiný nebyl zraněn. Naši byly na návštěvě… nebyly doma. Na návštěvě… u… Uzumaki? Tak počkat! Uzumaki…
"Naruto!" došlo mi v zápětí. Naruto Uzumaki!
"Nemusíš se bát, nic mu není," usmála se má matka. Díky Bohu. Co? Počkat, nic mu není? Vždyť on tady byl ten, který byl na tom nejhůř. Kabuto… to všechno…
"Počkat, vždyť Naruto… on… byl v nemocnici… po tom co ho ti hajzli… vždyť, on… byl…" ty obrazy v mé hlavě nedávaly najednou smysl.
"Sasuke?" podívali se na mě všichni přítomní.
"O čem to mluvíš? Naruto v nemocnici nikdy nebyl. Nic se mu nestalo, byl s ními. Byly jsme přeci na návštěvě u jeho rodičů." Nikdo enchápal, o čem mluvím. A já zase nechápal, o čem mluví oni!
"Ale vždyť… Kabuto… velitel policie… a další policajti… to všechno… dělali si z něho děvku!" vyhrkl jsme náhle skutočnost, o které jsem si myslel, že je pravdivá. Byla?
"Kabuto? Kabuto Yakushi? To jméno mi něco říká…" zadumal se otec.
"Jo, už vím. Ale to je už pěkná doba, co sedí ve vězení i s několika dalšími policisty. Odsoudili je za maření vyšetřování a úplatkářství. Narutův otec na to přišel," zapřemýšlel táta. Ale já nic nechápal.
"Cože? Ale vždyť…" Nic nedávalo smysl. Ani to co jsem si myslel, že je skutečné.
"Děláte si ze mě legraci?"
"Ne, proč bychom měli… Sasuke, Naruto a jeho rodina jsou naši dobří přátelé. A ten Kabuto, nebo kdo to je, je podle tvého otce už několik let ve vězení. A Narutovi nic není. Jestli chceš můžeme ho zavolat, ani nevíš, jak moc tě chtěl vidět, ale doktoři to nechtěli dovolit, jelikož není rodinný příslušník." Vysvětlila matka známé i právě zjištěné skutečnosti.
"Tak počkat… po pořádku…" pokusil jsem si to všecno srovnat. Nejdřív to, co jsem myslel, že je pravdivé.
"Itahci je vrah…" oba přitakaly, "zatkli ho, když jsem byl dítě a vy jste mi řekli, že odjel studovat někam pryč," po tomhle už se tak souhlasně netvářili.
"Bylo ti dvanáct, když jsi… když jsme zjistili, co dělá. Soud byl rychlý a on še rovnou do vězení. Ale tys o tom věděl, byl jsi svědkem v procesu. Po tom, co ho odsoudili jsi několik měsíců chodil k psychologovi, který ti pomáhal dostat se z traumatických zážitků, které jsi prožil. V té době se naše rodina začala víc sbližovat s rodinou Uzumaki a ty ses skamarádil s jejich synem, Narutem. A všechno se vrátilo do normálu. Stali se z vás nejlepší přítelé. Narutovi se nikdy nic nestalo, nikdy mu nidko… no, nic něudělal…" zřejmě to byla narážka na tu děvku, co jsem tak náhle vyhrkl před tím. Jenže… to nechápu…
"Já a Naruto jsme… nejlepší kámoši?" Jen nejlepší kámoši? Matka se zatvážila jakoby jsem se ptal na úplnou hloupost, jakoby to nebylo jasné… jenom ten lesk v očích prozrazoval, že něco ještě neřekla.
"Jistě, co by jste měli jiného být?" nechápala. V hlavě se mi objevovaly obrazy, jak jsem s Narutem, ale pokaždé to vypadalo, že jsme něco víc, než jen přátelé… Co z toho je pravda.
"Můžu ho vidět?"
"Jistě," matka se na mě usmála a oba po chvíli odešli z pokoje. Já si všechno srovnával. Tolik obrazů a já konečně dokázal některé zařadit. Mezi skutečné a ty, které zžejmě nebyly pravdou. Jenže jak je možné, že já jsi pamatuju úplně něco jiného? Převrácenou verzi toho, co se vlastně dělo…?
O necelou hodinku později už u dveří pokoje stál kluk s blond vlasy. A já cítil náhlé zachvění. Jeho pohled byl plný štěstí. Pocítil jsme náhlou úlevu. Nebyl to prázdný pohled, který mi utkvěl v paměti.
"Necháme vás si promluvit osamotě. Naruto je o všem informovám, možná že on ti toho poví víc," řekla máma a odešla s pokoje. Zůstali jsme tady jen my dva.
"Jsem tak rád, že jsi v pořádku," Naruto ke mně náhle přiběhl a hodil se mi kolem krku. Takovouhle změnu z toho kluka stojícího u dveří jsem nečekal. Ještě větším překvapením mi bylo, když jsi mě přitáhl a políbil.
"He?" vydal jsem ze sebe nechápavě. Ano, bylo mi to sice povědomé, Bože, jak moc povědomé… Ale myslel jsem, že tohle…
"Jo, jo já vím… na veřejnosti ne. Promiň mi to… Já si prostě nemohl pomoct. Nechtěli mě za tebou pustit, nemohl jsem za tebou… Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím…" opět se mi hodil kolem krku.
"Počkat… chvíli…" trochu jsem ho od sebe odtáhl, abych na něj viděl, "máma říkala, že sjem nejlepší přátelé, tka jak to že…" jeho pohled se rázem změnil na polekaný.
"Ty, ty jsi nepamatuješ? Po tom všem… my, no… jo, byly jsme nejlepší přátelé, ale během posledního roku jsme byly… no víš… i víc, jen… vaši o tom nesmšli vědět. Požád jsi říkal, že by tě vyhodili z domu, kdyby to zjistili, že by to nikdy nepochopili…" viděl sjem na něm, jak se ho zmocňuje panika…
"Ty… ty si nic z toho nepamatuješ?" skoro brečel, když si představil, že by to všechno bylo pryč. Já nevěděl, které chvíle byly skutečné, které se staly a které ne… Ale už mi to bylo jedno…
"Neboj se," pohladil jsem ho po tváři a vtiskl mu jemný polibek. Naruto se zklidnil a opět mě objal. Já se trochu šoupl a nechal ho si ke mně přilehnout. Jak zvláštně se to převrátilo…
"Jen mám v tom všem trochu zmatek…"
"To se urovná… jestli mi teda pomůžeš," pousmál jsem se, když mě stiskl ještě víc a zašeptal tichounké ano. Nevím, co všechno se stalo a co ne. Ale to teď nebylo podstatné. Podstatné bylo jenom to, že jsme oba naživu, zdraví a spolu…
"Naruto?" podíval se na mě, já se usmál a řekl tu větu, která mi tak dlouho zněla v hlavě. Možná už jsem ti ji řekl, jen jsi to nepamatuju, nebo pamatuju, jen neumím zařadit, ale… "Miluju tě, Naruto," políbil jsem ho na čelo a vyslechl jsi ti dobře známou větu: "Já tebe taky, Sasuke…" Teď mi to všechno přišlo tak známé… Nevím, co všechno bylo. Jediné, co vím je, že s tebou to zvládnu. Možná se dozvím věci, která mě překvapí, ale jsem si jistý, že jednou si všechny ty obrazy utřídím do dvou skupin, kam patří a najdu rovnováhu. A možná ti o tom všem jednou řeknu, Naruto… Možná se zděsíš, ale já tě ochráním… Napořád. Nikdy jsem enbyl romantik, alespoň myslím, ale můžu říct, že jsem konečně našel štěstí… Oba jsme ho našli… Oba jsme hledali štěstí a nakonec jsme našli sebe… Možná v trochu popletené t¨realitě - pro mě určitě - ale našli…


KONEC!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 24. prosince 2012 v 17:44 | Reagovat

Jo dokázaly...jsem moc ráda žes to napsala ty =) fakt díky zachránila jsi mě od jisté smrti =)

2 Mina Mina | 27. prosince 2012 v 22:21 | Reagovat

ja som stoho konca zmetena, ale bola to uzasna poviedka  asi najlepsia, kt. som citala :-D

3 Bellinda Bellinda | Web | 31. prosince 2012 v 22:28 | Reagovat

ahoj zvu tě na mou silvestrovskou párty pozvánku mám na blogu tak jestli máš chut určitě přit :DDDDDD ;) ;) ;)  hezký blog moc pěkný máš dess

4 Tara Tara | Web | 3. ledna 2013 v 12:31 | Reagovat

Oj tak z toho konce to je hodně zmatený, ale asi lepší než ten konec před tím x) tak jako tak sjem ráda, že vím jak to dopadlo :)

5 Ivanitko Ivanitko | 16. března 2013 v 15:25 | Reagovat

Tak takový konec jsem nečekala. Jsem si říkala, že to za jeden díl nejde dopsat a takový zvrat, dostaly jste mě do kolen. Sice některé díly byly zdlouhavé, ale ty poslední byly krutopřísně napínavé. Arigato

6 Kathy Kathy | 8. února 2014 v 4:06 | Reagovat

Wow, máte můj obdiv, napsat takle dlouhou povídku, to je vážně umění! Já píšu kratší, protože po 12 kapitolách mě to přestane bavit :D Hele, perfektní, opravdu skvělé a ten bonus konec úplně dokonalý...jediné, co mi fakt vadilo byla ta spousta hrubek a překliků...těch tam bylo fakt nadmíru!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist