Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe - Kapitola 54 2/2 (The End)

23. prosince 2012 v 12:02 | eSmy, Jenny |  Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe

Kurva, ako nenávidím tento blog! Ponáhľam sa a ono mi to odmietne zobrať celú časť, lebo je ževraj moc dlhá... Ach, no dobre, klídek... Tu máte druhú časť posledného dielu :)



"Ne! Nech toho, přestaň! Prosím, ne…" podkrovní izbou se ozýval křik a tlumený pláč. Rána za ránou. Krev vsákala do koberce. Řekli by jste, že takhle rudý byl vždycky. Nebyl, kdysi měl čistě červenou barvu.
"Nech mě!" křik neustával. A já… se díval, bez hnutí.
"Jen se koukej, dívej se…" rozkázal. A já se díval, stále jsem se díval…
"Nech ji…" opět jsem se vzbudil s výkřikem na rtech, upocený a zmatený. A opět jsem si ze snu nic nepamatoval. Jenom strach… Zatočila se mi hlava, ale já měl i tak potřebu vstát a jít se podívat. Zkontrolovat to. Snad zjistit něco, na co jsem zapoměl? Jen koutkem oka jsem registroval noc za okny mé ložnice. Pomalu jsme vstal a přešel ke dveřím, otevřel je a vyšel ven z pokoje. Věděl jsem, kam mám namířeno. Jako už milionkrát před tím. Dokážu to tentokrát? Zastaví mě někdo?
Tiše jako myška jsem prošel kolem dveří rodičovské ložnice. Kdybych je vzbudil, všechno by bylo v tahu.
Cítil jsme strach, který pramenil někde ve mně, někde v těch snech. Žádný Naruto, žádný odporný Kabuto ani nikdo jiný… Ne z představy těchto lidí vyvíral ten pocit. Někdo jiný…
"Bratře?" Došel jsem až na konec chodby. Po levé straně se nacházely schody, které vedly do podkrovního pokoje. V půli zahýbali za roh a tak jsem nemohl vidět až ke dveřím. Nádech, výdech. Strach byl stále větší, jak jsem stoupal na jednotlivé schody vzhůru. Roh, jsem v půlce. Strach na chvíli utichl. Čeho jsem se to ja hlupák tak bál? Vždyť o nic nejde. Je to jenom pokoj. I když mě strach pomalu opouštěl, nedokázal jsem se dívat vúřed. Koukla jsme pod nohy, na každý schod, na který jsem stoupil bosými chodidly. Až jsem takhle došel až ke dveřím. Byly pootevřené a mě opět zachvítila panika. Chtěl jsem seběhnout dolů a tvářit se, že jsem nikdy nedošel tak daleko. Ale něco mě přinutilo vztáhnout ruku. Dlaň se dotkla dřevěné dosky dveří. Dlouho jsme dumal, co udělat. Nakonec jsem na dveře zatlačil a ty se za doprovodu vrzání otevřely. Nevzpomínám si, kde byl vypínač. Po tmě jsem hmatal po zdi, dokud jsem onu věc nenašel. Pokojem se rozprostřelo tlumené žluté světlo.
Byl jiný, než jsem si ho pamatoval. Skoro nic tu nebylo. Jen postel, pár skříněk, šatní skří¨, police na zdi, na kterých byl jenom prach a psací stůl s kolečkovou židlí. Jen nábytek, který byl, jka se zdálo prázdný. Taky veliké okno s mohutnými dlouhými závěsy rudé barvy.
"Rudá, jak já ji nesnášel," pronesl jsem do ticha pokoje šeptem. V tom poloprázdném prostoru to vyznělo hlasitěji, než jsem čekal. Itachi měl opravdu divný vkus. Povlečení postele, závěsy i koberec byly rudé barvy. Koberec?
"Hm, divný…" nebyl tady. Kdo ví, možná ho mamka dala vyčistit. Při takovém množství prachu bych se ani nedivil, kdyby zústal čistý. Nikomu se daty nechtělo ani uklízet. Přešel jsem přes celý pokoj. V pravém rohu u okna byl psací stůl, odsunul jsem židly a usedl. Odfrkl jsem si,m vždy to nic nebylo. Čeho jsem se probůh tak bál? Žádný bubák, démon ani kostlivec tady není. Položil jsem ruku na stůl.
Něco bylo špatně. Divný pocit… Pořádně jsem si prohlídl stůl. Na vysouvací dosce pro klávesnici něco bylo. Vytáhl jsem ji a…
"Cože…" Plyšový medvídek. Můj medvídek…
"Co to tady… dělá…?" nechápal jsem…
Dívka… krev… pláč… krev… koberec… krev… rudá… oči… vztek… krev… šílenství… Itachi!
"Dost…!" vykřikl jsem a prudce vstal. Medvídek dopadl na zem. Najednou jsem měl v hlavě tolik obrazů, které jsem nedokázal zařadit ani popsat. Prostě tam byly, objevovaly se, mizely a zase přicházely další. Děsivé obrazy… Stiskl jsem víčka k sobě a chytl se za hlavu, zhluboka dýchal. Po delší chvíli jsem zklidnil zběsilý dech i myšlenky. Až když jsem otevřel oči a chvíli se díval do šera, došlo mi, že je něco špatně. Světlo nesvítilo.
"Myslel jsem, že budeš víc nadšený…" ozvalo se z roku místnosti. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to jenom nezdá. Nikoho jsem neviděl. Ale strachu a panice to na klidu nepřidávalo.
"Kdo to byl?" pokusil jsem se promluvit. Ale i mě se můj hlas nezdál. Jen mě utvrzoval v tom, jak se teď cítím.
"To si děláš legraci. Ty už mě ani nepoznáváš?" Díval jsem se do šera a rozpoznal obrys postavi hned u dveří. Neviděl jsem na něj, dokud nevyšel na světlo, které vrhal měsíc. Ale i tak jsem věděl, kdo přede mnou stojí.
"Itachi?"
"A kdo jiný?" zasmál se.
"Co tady chceš?" ustoupil jsem o krok, pak o další, až jsem narazil do zdi. Itachi kráčel stále blíž, až se dostal na místo, kde jsem ještě před chvíli stál já. Takže asi tak metr a půl ode mě. Nebezpečná vzdálenost.
"To bych se měl ptát já tebe, tohle je můj pokoj. A pokud vím, nikdy jsem ti nedovolil mi sem lízt."
I po těch letech je to rovnaký zemtek! Parchant!
"A pokud já vím, už několik let tady nebydlíš!" odvrkl jsem vzpurně a možná pridčeji, než jsem měl v plánu.
"Taky fakt. Ale stejně… Ale že jsi to ty, bráško, odpustím ti to. Nepřišel jsem se hádat."
"Tak prič jsi přišel? Nemáš práci, nebo studia nebo cokoliv někde daleho odsud?"
"Jistě," ušklíbl se a mě nebylo úplně jasný proč.
"To víš, nemohl jsem tě tady nechat bez tvého medvídka," sehnul se vzal ho ze země, "nebo už konečně dokážeš usnout bez něj?" tón jeho hlasu byl vyloženě posměšný. Jo, jistě, vždyť je to Itachi.
"Už pěkně dlouho. Blbej fór…" skřížil jsem ruce na prsou a hodil uraženej obličej. Strach se zmírnil, ale stále mě neopouštěl. Itachi se vísostně bavil. Natáhl ke mně ruku s medvídkem.
"A promiň, trochu jsem ti ho ušpinil… nevšímej si toho," nechápal jsem. Natáhl jsem ruku, abych si medvídka vzal. Něco bylo špatně. Itachi ho nepustil. Jen tam tak stál s nataženou paží, úškrnem a nebezpečným pohledem.
Chvíli jsem seděl na posteli, opřený o naklepaný bílý polštář a můj mozek zrovna pracoval tvrději než kdy jindy. Zvláštní. Něco mi tu nesedí. Proč jsem ho obvinil? A proč vůbec…když ho neznám…
Zarazím se.
"Sasuke." Zapřemýšlím. V onu chvíli mi hlavou přejede vzpomínka. Bylo to zřejmě nedávno. Seděl v lavici a sledoval ostatní spolužáky. Právě jsem kolem něj procházel. "Neměli jsme se rádi?" Mluvil jsem do vzduchu, když jsem si všimnul, že vstal a prudce do mě vrazil ramenem, jako by nechtíc, když okolo procházel. Tehdy jsem nosil brýle. Zvláštní…vypadal jsem jako…šprt.
Musel jsem se usmát. Bylo to legrační. "Co se to děje?" Zatřepu hlavou. Chytím se za vlasy a semknu k sobě oční víčka.
Zase škola? Knihovna…otevřu oči. "Pronásledoval mě do knihovny?" Zapřemýšlím tolik zmatených útržků.
Vzpomínám si na další část mého života. Vše se zdálo beznadějné, ale…tohle bylo hřejivé a krásné, jediná vzpomínka tak silná a neutržená na milión zmatených kousíčků. Nádherný pocit. Ne tak divný a ustrašený…žádná nenávist vůči Sasukemu v této vzpomínce nebyla. Ozářená místnost….byla tam ozářená místnost. Doteky…chtíč…Sasukeho tělo pohybující se opatrně nade mnou…. Zrudnu jako rajče. Na tváři mám úšklebek, který značil, že jsem v rozpacích a při tom si pamatuji velice dokonale ten slastný prožitek z jeho blízkosti…z toho dne.
"Bože!" Zahihňám se, když si schovám narudlou tvář do dlaní. "To je trapas." Kroutím hlavou a nedovedu se vzpamatovat z faktu, že jsem si právě vzpomněl na zážitek, kdy jsem se vyspal s klukem…ještě k tomu Sasukem Uchihou!
Sundám ruce a nahodím vážný výraz. "Co s tím klukem mám?" Zapřemýšlím se. V hlavě mi uvízla jen jediná otázka…chodím s ním?
Scénka jako z hororu. Itachi naproti mně, já naproti němu. Oba s nataženou paží svírajíc plyšovou hračku. Pořád ho nechtěl pustit.
"Nechtě jsi mi ho dát?" naznačil jsem nebezpečně. Strach se usídlil někde v mé hlavě, ale tělem se rozlehl jiný pocit… vztek. Začínal se mi vtírat i do hlavy. Trhle jsem rukou, abych hračku dostal na svou stranu. Itachi medvídka na moje překvapení pustil. Ale úšklebek neschoval. Jeho pohled byl nebezpečný, jej já jsem si nebyl jistý, jakým způsobem.
"Jak jsem řekl, promiň, že jsem ti ho ušpinil…" Chtěl mi tím snad naznačit… Podíval jsem se na plyšového medvídka. V šeru jsem nedokázal rozpoznat žádnou špínu od původní barvy. Během chvíle, kdy jsem si ho pozorně prohlížel se Itachi posunul o krok blíž, až jsem mohl cítit jeho dech na obličeji. Zamrazilo mě a strach se opět lížil pod moji kůži.
"Jen se na něj koukni, Jen se koukej…" Jen se kokej, dívej se… A najednou mi bylo jasno, od čeko je špinavý… Rudý koberec, rudá… rudá krev! Zděsil jsem se náhlým poznaním.
"Ty…" přitiskl jsme se blíž ke zdi a chtěl se zmenšit na velikost pavouka a spokojeně odejít. Jenže to bylo nemožné… A já si právě uvědomil, že přede mnou… stojí…
"Vrahu…" I ve tmě jsem viděl jeho úšklebek.
"Tak ti to konečně došlo… Brzo…" Jeho ruka se zvedla, konečnky prstů přešel po mé tváři, s úškrnem si mě prohlížel.
"Víš… Ten tvůj Naruto, je něj velký strašpitlík, nemyslíš?" Můj naruto? Můj Naruto… Naruto!
"Jestli jsi mu něco provedl…"
"Co bych mu dělal, Kabuto si s ním pohrál líp, než bych to kdy udělal já. To víš, každý má ve své skříni vlastního kostlivce. Naruto měl Kabuta. A ty…" nedokončil větu. Jen jií nechal odeznít v tichu a šeru. Ruku přesunul na můj krk, cítil jsem, jak ovinul prsty kolem mého krku. A strach ybl zpátky. Jenže tentokrát byl opodstatněný. Přede mnou stál vrah! Teď to všechno dávalo smysl. Tohle jsem viděl jako dítě… Ta žena, krvácela a dívala se… na mě. Prosila mě… Ale já byl dítě, nemohl jsem se ani pohnout, jen jsem se díval. A pak, když mi všechno došlo, utekl… Tohle byl můj kostlivec ve skříni… Ta žena, Itachi…
"Víš, celou tu dobu jsem doufal, že tě zaškolím to tohohle řemesla, jen škoda, žes utekl. Mohli jsme být dokonalá dvojka…"
"Nikdy," jen ta myšlenka byla strašná. Mísil se ve mně vztek a strach… A vzrůstala panika. A měly taky důvod.
"Tce, tce, tce… škoda tebe. Byl bys dokonalý zabiják, možná lepší, než já. Víš, Sasuke, kdo to nezažil, neví, jaký je to pocit. Jaká slast je to, dívat se do očí umírajícího. Stejně jako když je lovec na lovu a když skolí svou oběť, dívá se jí do očí a sleduje, jak z nich prchá život. Ty ses koukal… Jen škoda, že si neměl čas si to vychutnat a najít to kouzlo…"
"Já nejsem jako ty!" osopil sjem se na něj. I když to v mé situaci nebylo vůbec vhodné. Netušil jsem, jestli měl nějakou zbraň, ale tušil jsem, že ano. Je to přece vrah…
"Ne, nejsi… jsi úplně jiný…" jeho úlisný hlas mi až příliš připomínal další, které jsem v poslední době slýchával často. Kabutův hlas tam v nemocnici…
"Jen škoda, že tě budu muset zabít…" jeho oči najednou postrádaly temtotu, byly načisto šílené. Šlehaly z nich plameny. A já věděl, že jestli nic neudělám, bude konec…
Itachi se na mě natlačil a já tušil, že mám průser. Když jsem ucítil chladnou ocel kdesi u mého boku, bylo mi jasné, že musím něco udělat…
"Sbohem…" je čas něco udělat. Posbíral jsem všechny síly a odsotil bratra od sebe. Přelezl jsme jeho postel, přeletěl přes dveře, schody jsem skoro přeskočil hlavou na před. Chtěl jsem jít vzbudit rodiče, ale když jsem vešel do jejich pokoje, nikdo tam nebyl… Postel byla prízdná. Všechno se mi slévalo do jednoho obrazu. Otočil jsem se. Itachi stál u schodů a šklebil se.
"Mě neutečeš…" pronesl tiše. Otočil jsem se na útěk. Schody jsem bral po dvou. Ocitl jsem se v hale.
Rudý koberec… Tělo… Další… krev…
"Pomoc, Sasuke… Sasuke… Sasuke…" barvy, objekty, tvary… všechno se míchalo, všechno se točilo, kolem mě… Rozběhl jsem se ke dvěřím. Byly zamčené. Hledal jsem klíče na poličce.
"Už jdu, Sasuke…" šílený hlas se ozýval ze schodů. Dveře se najednou otevřely a já vypadl ven. Posbíral jsem se ze země a bežel. Ty šílené barvy šli za mnou… táhly se podél mě, tvary mě pronásledovaly… táhly mě dovnitř ale já se vzpíral a bežel dál…
Hvězdy, body, trojuhelníky… žlutá, oranžová, červená, modrá, zelená… Všechno se mísilo do tamvé černé nekončící tmy. Najednou bolest, tíha na hrudníku. Neudržel jsem se na nohách a spadl. Všechno bylo tmavé, nesmyslné… Jako by se všechno kolem mě rozpadalo…
"Promiň, Naruto…" zašeptal jsem. Nebyl jsme si jist zda jsem stále při vědomí… Byl jsem? Troubení, hluk, sirény… šum… a pípání… píp… píp… píp… píp… píííííííííííííííííí______/\_/\_/\----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 23. prosince 2012 v 13:15 | Reagovat

jo eSmy to je pravda...toto bylo moc dlouhé a zvoraly jsme to jak jsme mohly xDDD Ale neva xDDD Je konec a naše noční můra končí což? xDD
Ale i přes to jsem ráda že jsme spolu něco napsaly... =)
Děkuji ti =)

2 Semi Semi | 23. prosince 2012 v 16:36 | Reagovat

No asi byste měli přepsat název na Hledali jsme štěstí a našli jsme bláznovství a smrt... :D :D

3 Jane Jane | Web | 23. prosince 2012 v 23:39 | Reagovat

moc pěkné, škoda, že je ten konec tak smutný, ale moooc se mi to líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist