Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe - Kapitola 54 1/2 (The End)

23. prosince 2012 v 12:01 | eSmy, Jenny |  Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe
Ok, já vim, nestíhám! U Jenny táto poviedka už bude... U mňa je trošku neskôr, lebo som zábudlivý človek a čo nespravím hneď na to zabudnem. Nejdem sa vyjadrovať k nechuti tu vôbec niečo písať, pri tom, ako náš nový úžasný blog vyzerá... Nuž, mysleli ste si (a ja osobne tiež), že táto poviedka nikdy neskončí.. Ale skončila! Práve dnešným dielom. Ako už ste si mohli všimnúť, prestalo nás to baviť a podľa môjho názoru to bolo asi najhoršie, čo som kedy napísala. Ale aspoň na niečo bola táto poviedka dobrá, aspoň vieme, ako sa písať nemá. Nuž, našu dojebávku snáď prežijete :D Na Vianoce vás čaká bonus :) Užite si tento posledný diel (konečne!) :)

Kapitola 54


Jeden den od toho incidentu mě všichni ignorovali. Do pokoje chodili jen zřídka, jen když mi kapačkou zavedli stravu a pak se s ignorací zase otočili a zmizeli mi z očí.
S nechápáním se ohlížím všude kolem. Proč mám pocit, že je něco špatně? Že je se mnou něco špatně?
"Sasuke." Přivřu oči. Neznám ho, ale ten sen před tím než jsem se probral, on se v něm usmíval! Usmíval se na mě! Proč? Přišel mi tak zlý… jako kdyby mi ublížil. Proč to tak cítím? Možná to mám cítit.
"Bolí mě ta nejistota… nevědět co si myslet… nevědět komu věřit." Přivřu oči. Ne, tentokrát brečet nehodlám.
Ani nevím, kdy jsem usnul, musel jsem usnout brzy, možná však i pozdě. Ale to není podstatné.
Probral mě hlas. Cizí hlas, který zněl až moc jemně než abych se ho bál.
"Co se děje?" Zamžourám, když pootevřu unaveně zalepené oči.
"Nechtěl jsem tě vzbudit, netušil jsem, že spíš." Omluvně se na mě podíval. Seděl naproti postele, kde leželo připoutané zubožené tělo. Moje tělo!
"Hm, už se stalo." Zívnu si.
"Poslali mě sem, abych si s tebou popovídal, Naruto." Podíval se do mých očí a vše najednou zhoustlo. Atmosféra byla víc jak napjatá, stejně jako já. "Jsem psycholog. Neboj se, nejsi blázen, jen člověk, co si projde traumaty, většinou potřebuje radu jak dál žít." Promluvil mírně.
"He?" Vyskočí mi jedno obočí. "Já nejsem cvok! Nepotřebuju cvokaře." Uraženě nafouknu tváře.
"Ne cvok nejsi, to opravdu ne, ale pomoc potřebuješ, nemám pravdu?" Odsekl má slova jako by byly jen prach.
"A co chcete vědět? Já si nic nepamatuju." Kouknu mu upřeně do očí.
"No právě a to se všem zdá divné, musel jsi prožít něco, co ti přehodilo mozek, na nás teď je, abychom tě nakopli zpět do původního stavu." Řekl tiše.
"Mám se bát?" Nedůvěřuju mu. Jeho slova jsou jedovatá a ničivá, já ho ve své blízkosti nechci. Zaplaví mě pocit strachu.
"Jděte pryč." Nejistý a strachující se hlas se žene ven z mých úst.
Cvokař však jen poslouchá. Přikývne párkrát hlavou a zapíše na papír příznak mého chování.
"Co tě rozrušilo, Naruto?" Snažil se přijít tomuto stavu na kloub.
"J-Já nevím." Zatřepu hlavou.
"Dobře." Před očima se mi objevila kulatá věc na provázku.
"Dívej se na tuhle kouli, neboj se, nemáš se čeho bát, jsi v bezpečí, jen se podíváme do hlouby tvého podvědomí a pocitů, které si nepamatuješ, ano?" Já jen němě přikývnu. Muž začne kývat s přívěskem před mýma očima. Po chvíli jsem uklidněný a dočista zhypnotizovaný.
"Dobře, Naruto, a teď mi řekni, proč se chováš pokaždé jinak?" Položil mi první otázku.
"Nemůžu se chovat stejně, mám své limity." Šeptnu tiše.
"Jak to myslíš?"
"On si to přál. Udělal vše proto, abych se choval… podezřele divně." Odpovím na další otázku.
"On? Tím myslíš Kabuta?" Po přikývnutí pokračoval dále.
"Naruto, co přesně po tobě chtěl? Co bylo jeho cílem? Co tímhle tím zamýšlel?"
"Chtěl abych se odloučil od Sasukeho, protože jen on mě držel nad vodou, chtěl, abych ho zranil a při nejlepším, abych ho dohnal k sebevraždě, já nechci… ale já se nemůžu chovat jinak. Nevím, kdo jsem, nevím, kdo je on." Vyteče mi z oka slza.
"Až se probereš, nebudeš si tento rozhovor pamatovat, toho jseš si vědom, že?" Přikývnu.
"Co udělal? Jak se mu tě povedlo takhle zlomit?" Položil mi další otázku.
"Mlátil mě, bičoval, ubližoval." Šeptnu.
"Jednou se mnou třískl o roh stolu." Odhrne mi pár pramenů vlasů, kde se rýsuje nateklá rudá zkrvavená boule.
"Když jsem se probral, měl jsem zatmění. Nic jsem si nepamatoval. Chovám se k Sasukemu s odporem, protože mi vtloukl do hlavy, že on je ten, co mi tohle způsobil. Bál jsem se, ale on chtěl, abych se bál a nedůvěřoval jinému."
"Sasukemu?" Zeptal se tiše.
Přikývnu. "Chtěl nám oběma zničit životy." Odmlčím se. "Vše jen kvůli mně." Vzlyknu.
"Dobře, to by stačilo, až lusknu prsty, probudíš se a nic z tohoto rozhovoru si nebudeš pamatovat." Zapsal si poslední zbytky poznámek a udělal, co řekl.
Omámeně jsem zatřepal hlavou.
"Hm?" Kouknu se na muže sedícího vedle mě. Ještě něco dopisoval.
"Díky, Naruto, pomohl jsi jak mě, tak i sobě a Sasukemu." Pousmál se na mě.
"Co? Sasukemu? Vždyť toho hajzla neznám!" Křiknu podrážděně. Poslouchá mě tu vůbec někdo?!
"Sasuke…" promluvil na mě otec, když vešel do mého pokoje. Jeho hlas zněl soucitně. Ale k čemu soucit?
"V pořádku?" přisedl si na mou postel.
"Ne." Odřekl jsem krátce. Neměl jsem náladu s někým mluvit. Chtěl jsem být sám.
"Já vím, že je to pro tebe těžké, ale spolu už jste zvládli horší věci." Nechtěl jsem mluvit o Narutovi, prostě nechtěl. K čemu to bylo? I tak to žádný rozhovor nemohl napravit. Žádný rozhovor nemohl utišit tu bolest, když jsem si představil ten jeho prázdný pohled. Nešlo to…
"Necháš mě osamotě, prosím?"
"Jistě…" řekl a potichu odešel. Já ještě chvíli seděl na posteli, když mi došlo, že mi tady chybí… Bez něho byla ta postel nějak moc veliká. Čert ber pohodlí. Zešoupl jsem se na zem a tam se vyvalil. Měl jsem kopu věcí, nad kterými jsem mohl přemýšlet. Ale já nechtěl. Nechtěl jsem myslet na Naruta.
Ale byla tu ještě jedna věc… V tom bazénu… Přísahal bych, že tam někdo byl a stáhl mě pod hladinu…
"Itachi?" vzbudil jsem se s nepříjemným pocitem a bolestí zad. Otřel jsem si upocené čelo. Rozhlídl jsem se. Až teď mi došlo, že jsem usnul na podlaze u postele. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že dvě a dvě jsou opravdu čtyři.
"Byl to jenom sen…" s námahou jsem se zvedl a přesunul na postel. Byl jsem unavený a tak jsem hned usnul. Opět neklidným spánkem, plným špatných snů.
Nemohl jsem si pomoct. Já toho černovlasého znám. Určitě ano, ale oni… co by s tím jiní udělali? To raději budu tvrdit, že ho neznám, než abych zranil tím, že k němu chovám zášť a nenávist…
Ale proč vlastně? Co se stalo? Proč ho nenávidím? Co se to děje?!
"Bude to tak nejlepší." Nabručeně se kouknu k oknu.
"Vše se pomalu a přes to rychle vytrácí z našich životů…" Pozoruju úplněk.
"Sasuke." Povzdechnu si.
Další sekundou zatřepu hlavou. Nenávist k němu se opět vrací. Co mu nedovedu odpustit? Co je ta věc, kterou mu nedovedu odpustit?! Ta nenávist… nepamatuju si… nedovedu si vzpomenout. Proč?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist