Mezi řádky - Kapitola 34

16. května 2012 v 8:00 | eSmy |  Mezi řádky

Po dlhšom čaqse tu pribúda opäť táto poviedka. Ja viem, pridávam ako sa mi zachce XD Ale berte to tak, mala som útlm! A potom kopu roboty XD Táto poviedka je snáď nekonečná! Som zvedavá či ju niekedy dopíšem :D

Kapitola 34



Kay


Jelikož jsem skončil dřív, teda, profesorka nás pustila dřív, šel jsem do Centra, Viktorovi naproti. Došel jsem až před restauraci, v které pracuje. Nestál jsem před ní ani dvě minutky a už na mě kdosi volal. Já se otočil za hlasem a uviděl nějakého muže v okně. Byl to ten kuchař. Za chvíli se v okně objevil i Viktor a začal ho mlátit, tak jsem mu pohrozil trestem. Ublíženě odešel. Nemohl jsem se nesmát na tom jeho obličeji.

"Toho si nevšímej, on je prostě takový," zasmál se muž v okně. Já stál asi metr a půl od okna, jelikož pod ním byly nasazeny kytky.

"Jo, já jsem Tom, jsem Viktorův kamarád," s námahou ke mně natáhl ruku a já mu s ní potřásl.

"Jsem Kay," usmál jsem se na něj.

"Já vím," věnoval mi další úsměv a koukl dovnitř, pak zase na mě.

"To o mě Viktor tolik mluví?" zeptal jsem žertem.

"Ne, to jen já se tolik vyptávám," zasmál se, cosi ještě řekl a ztratil se uvnitř. Po necelých deseti minutách už byl Viktor venku. V těsném závěsu za ním vyšel i Tom.

"Tak se mějte, kluci," pozdravil nás, když se vydal někam za budovu.

"Čau, Tomi," pozdravil se mu Viktor s mávnutím ruky. Já mu tady zamával a vydal se s Viktorem domů.

"Co, že si přišel tak brzo?"

"Měli jsme infotmatiku, profesorka nás pokaždé pouští domů dřív."

"Aha," kývl jen hlavou.

"Nejsi paranoidní," napadlo mě po chvíli ticha.

"Hm?" nechápal.

"No víš, včera… Měl si pravdu. Dneska mě pár holek otravovalo s tím, kdo byl ten kluk, s kterým jsem šel domů," zasmál jsem se na tom, jak mu to pomalu docházelo. Nejdřív měl nechápavý pohled, než mu v hlavě zasvítila žárovka a jeho oči se rozzářily poznáním.

"Já věděl, že ještě nejsem blázen!"

"Ne, ještě ne," zasmál jsem se na něm, opět.

"A cos jim řekl?"

"Mám citovat?"

"Klidně."

"Řekl jsem: Tak jim řekni, že kámoš a ne, číslo jim nedám a ani je neseznámím." Viktor si naoko oddechl.

"Díky ti, kdyby nedaly pokoj, řekni, že nejsem na holky," mrkl na mě s pobaveným úšklebkem.

"Jistě," přikývl jsem a radši už koukal před sebe, ještě se tady rozplácnu na zem!


Viktor


"Díky ti, kdyby nedali pokoj, řekni, že nejsem na holky." Co to plácám? Ehm… Tomi, já ti něco udělám! Ale bral to jen žertem. Naštěstí už se na mě nepodíval. Jsem si jistý, že mám trochu provinilý pohled. Dojde mu to, nebo to budu muset říct?

"A myslíš, že by mi to věřily?" nahodí po chvíli. Trochu jsem se lek, že mu něco bliklo. Ale jeho hravý pohled byl jasným znamením toho, že je to jen legrace. A já si hraju rád! Jen nevím, co za druh hry je tohle…

"Proč by ne? Nevypadám jako gay?"

"Hm… jestli si oblečeš něco růžového, tak možná." Růžového? Tak promiň?

"Tak to nepůjde. Nesnáším růžovou," nakrčil jsem nos. Proč si každý myslí, že gay musí mít rád růžovou?

"Tak to ti to asi nikdo neseřere," pokrčil ramena a smál se na mém ublíženém výrazu. Jak chceš, chlapečku!

"A když tě použiju jako oběť, uvěří mi?" vyložím si ruku na jeho ramneo a větu mu řeknu tišeji, takovým svůdným tónem.

"Viktore, nech toho," koukal na mě nebezpečně. Já oddálil obličej, ale ruku jsem na jeho rameni nechal.

"Tyhle pohledy si nech do práce. I když, tohle by ti asi zbaštily," zasmál se a setřásl moji ruku, jelikož to asi nebylo pohodlné.

"Tak vidíš. Takže kdyby něco, pomůžeš mi?" žďuchnu do něj loktem. Jsem si vědom, že tohle už z mojí strany není jen hra. Ale musí to tak vypadat. Tyhle rozhovory mě můžou stát hodně, jestli ho někdy napadne, že to nebyla jen sranda.

"Jestli mě nebudeš osahávat," pohrozil mi se zvdiženým prstem.

"Neboj, jen po tobě budu házet zamilované pohledy," ujistil jsem ho.

"To zvládnu. Alespoň by mi pak daly všechny holky pokoj," z chuti se zasmál.

"Tobě vadí pozornost?"

"Tobě vadí taky, tak co se tolik divíš?"

"Tak, nevím. Já jsem jiný případ. Ve tvém věku jsem byl mile rád, když mě obletovala kopa holek." Což není úplně pravda. Tehdy jsem byl rád za kluky i za holky… Bylo to fuk. Hlavně že jsem měl s kým zapadnout do postele.

"Já z toho nadšený nejsem. Když už mám mít vztah, tak s někým, s kým bych si opravdu rozuměl. A koho bych měl opravdu rád. Povrchní vztahy nepokládám za něco, co bych chtěl," vysvětlil. Myslím, že oboum nám došlo, že tohle už není v rámci žertu.

"A už si někoho takového potkal?"

"Ne. Je těžké najít někoho, kdo by mě chápal. Málokdo si umí představit věci, které jsou pro mě normální," jeho pohled se zamlžil a posmutněl.

"Třeba?" Nevím, jestli je dobré tolik se ptát. Ale kdo se neptá, nezjistí.

"Málokdo ví, jaké to je, když tě nevychovávají rodiče," sklopil hlavu. A já si nadával do pitomců. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby byl smutný.

"Promiň, neměl jsem se ptát." Opravdu mě mrzelo, že je kvůli tomu smutný.

"To nic, v pohodě. Kdybych nechtěl, neřeknu to," pokusil se na mě usmát. Byli jsme už u vchodu. Do bytu jsme šli v tichosti. Když se však za námi zavřely dveře, musel jsem něco říct.

"Já vím, jaké to je, Kaji, věř mi," nechtěl jsem o tom moc mluvit, ani nevím, proč jsem to vlatsně řekl. Nikdy jsem o rodičích nemluvil. A tak jsem radši odešel do svého pokoje. Nechal jsem ho tam stát. Já ale nechtěl, aby se na něco ptal. Tahle část mojí minulosti je uzavřená.



Kay


"Já vím, jaké to je, Kaji, věř mi." Chvíli mi nedocházelo, o čem to Viktor mluvil. Když jsem se vzpamatoval, už byl pryč. A já dostal chuť to vědět!

Odnesl jsem si tašku do pokoje. Chtěl jsem za ním jít a zeptat se, jen jsem asi… nevím, asi jsem se bál. Nevím čeho. Stál jsem před jeho dveřmi asi deset minut, než jsem zaklepal.

"Viktore?" nakoukl jsem dovnitř. Ležel na posteli zády ke mně. Hned jak mě uslyšel, se zvedl do sedu a koukl na mě.

"Hm?"

"Můžu na chvíli?"

"Ale jistě," usmál se na mě. Ale já viděl, že to není ten upřimný úsměv.

"Můžu se na něco zeptat?" sedl jsem so na jeden kraj postele. Byla roztažená, takže jsme se tam v pohodě vešli oba. I když podlě mě věděl, na co se chci zeptat, přikývl.

"Jak si to myslel?" chvíli bylo ticho.

"Víš, Kaji, jsou věci, o kterých nemluvím," řekl jen. Posadil se s rucemi složenými na kolenou.

"Já taky o některých věcech nemluvím," to bylo první, co mě napadlo. Tenhle rozhovor je nějak zvláštní.

"Koukni, já nikdy nebyl typ člověka, který se zpovídal ze svých problémů. Jednak kvůli tomu, že jsem nechtěl a jednak jsem neměl komu to říct. Když se budeš chtít s něčím svěřit, můžeš, ale… já v povídání moc dobrý nejsem," vysvětlil mi. Já jen mlčel. Ne však dlouho…

"Chápu. Jen… jsem to chtěl vědět. Promiň, neměl jsem se ptát," chtěl jsem odejít, ale Viktor mě zastavil. Chytl mě za ruku a nedovolil mi postavit se. Proč mnou projela zvláštní elektrizující vlna?

"Neomlouvej se. I já jsem byl moc zvědavej. Já ti to možná jednou řeknu. Možná… Jen mě nech se z toho všecho nového vzpamatovat. Tohle je pro mě nový pocit. Všechno je teď promě jiné. V poslední době se stalo dost věcí, které mi ubížily a já se jen potřebuju vzpamatovat a zvyknout si, že je teď něco jinak. Myslím, že mě chápeš, že jo?" pokoušel jsem se vnímat, o čem mluví a celkem se mi to i dařilo. Ale ten zvláštní pocit nemizel… Dokonce ani potom co mě pustil a já s přikývnutím odešel do svého pokoje.

"Co to bylo?" zašeptal jsem si pro sebe, když jsem se svalil do postele. Pořád v sobě cítím takový zvláštní napětí. Co to vyvolalo? A chci to vůbec vědět?


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Naru nee-chan Naru nee-chan | Web | 16. května 2012 v 20:10 | Reagovat

Ahoj, nechtěla bys mi hlásnout u Aisu v SONO please? Odkaz tady: http://kumiko-senpai.blog.cz/1205/2-kolo-sono#komentare
Oplatím :)

2 Tara Tara | Web | 17. května 2012 v 17:52 | Reagovat

Aj :) krása super :) děkují za kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist