Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe - Kapitola 47

29. května 2012 v 7:22 | eSmy, Jenny |  Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe

Kapitola 47



"Sasuke, jsi v pořádku? Sasuke?" slzším tátův hlas, jak na mě mluví. Vnímám ho, ale ignoruju. Jeho otázka je úplně zbytečná. Být v pořádku? Jako vážně? Ale jó, nic mi není, jen jsem se psychicky zhroutil, protože mi zpřed nosa unesli osobu, na které mi záleží víc, než an vlastím životě! Jasně, mě vůbec nic není! Cítím se líp, než kdy pžed tím! Kurva, jasně, že nejsem v pořádku! Proč já to tušil… Proč já věděl, že se něco posere… Kurva, proč?!

"Sauske, pojď, všechno se vyřeší, my ho najdeme…" příliš přívětivý hlas. I já v něm cítím nejistotu. Můžete být jakkoliv dobrý, Pane Hyuugo, ale já ve vašem hlase moc dobře pociťuju tu nejistotu. Ani vy nemáte zdání, kde může být. Ale dík za slova útěchy. Stejně jsou na nic. Ale co…

Já to kašlu, jdu skočit ze střechy. Nebo ne, líp oběsím se. A proč ne? Stejně už je všechno fuk!

Vzali mi mého Naruta… Naruto.. Naruto!!! Ne! *Právě se dostává do fáze, kdy začne brečet. Pak přijde ta, kde do všeho mlátí a nakonec se oběsí. Tešíte se?*

"Sasuke," otec mě zvedne z lavičky, na kterou jsem se zhroutil, hned jak mě kluci odtáhli ze silnicě. Proč to kurva dělali? Měli mě tam nechat, ať mě něco přejede!

Ani nevím jak, ale usnul jsem. Táta mě posadil do auta a tam jsem se jen s brekem složil a vysílením usnul. Nevím, co se dělo, jak dlouho jsem spal. Vím jen… že ta skurvená bolest ne a ne přejít!

"Vraťte mi mého Naruta…" na tváři cítím slané potůčky od slz. Nemám sílu se vůbec posadit. A možná nechci. Všechno už je zbytečé…

"Naruto…" *ehm, tak ne, věšet se nebdue. To bychom mohli klidně všechno seknout a konec téhle nekonečné povídky. Ale to by jste nás upálili na hranicích, což? Ok, Sasan to přežije. A jestli to přežije Naruto, to se ptejte naší milé Jenny! Já nemám zdání, co s ním chce provádět…*


Ležel jsem na posteli, ani jsem nevěděl, která bije, jaký je den, co se děje… věděl jsem jediné… ležím na posteli dočista nahý, cítím bolest po celém těle. Spoutané ruce i nohy nejdou uvolnit. Nedaří se mi křičet. Můžu jen vnímat okolí. Slyším ptáčky, jak venku cvrlikají a já tady ležím připoutaný s uslzenou tváří…

Dveře se otevřou, radši se ani nedívám, semknu oči křečovitě k sobě. Je tady… je tady zase! Ukazováčkem přejede přes mou hruď. Prohnu se v zádech, roztřesu se, ale oči stále neotevírám. Jen z nich stéká víc a víc slz.

Snažím se křičet, když vezme do ruky můj úd a začne si s ním pohrávat. Nejde to, nic nejde, jen snášet to, co se mnou provádí.

"Konečně," šeptne mi do ucha, které následně olízne.

"Konečně jsi jenom můj, ty malá kurvičko," uchechtl se a dál sledoval mojí reakci při tom, když mi ho pomalu honil.

Můj dech se zrychloval. Mé tělo se chvělo víc a víc. Nehledě na mé slzy, do mě strčil dva prsty najednou. Začal se ve mně jimi pohybovat, hrubě, bez okolků na bolest, kterou cítím.

Kdybych jen mohl mluvit, ale nemohl jsem nic.

"Podívej se na mě!" přikázal. Z počátku jsem odmítal, chytil mi teda tvář do dlaní a namířil ji svým směrem.

"Otevři ty oči!" nakázal znova.

Moje uslzené kukadla vykoukly na svět. S nimiž se spustily nové a nové slzy, když jsem zjistil, že je celý nahý, stejně tak jako já. Jen bojácně zakroutím hlavou.

V duchu ho prosím, ať to nedělá, ať mi neubližuje. Nemá to cenu. Bez výhrad do mě vnikl až po kořen. I přes izolepu, která mě držela zticha, jsem zakřičel. Tlumené steny i zvuky bolesti se ozývaly místností, stejně jako hlasité slastné uspokojující steny mého věznitele.

Cítil jsem jak mi z otvoru stéká cosi k prostěradlu pode mnou, hned mě napadlo, že to může být jedině tak krev. Co jiného, když na mě zkoušel různé sexuální praktiky?

Zadýchaně se mi koukl do tváře, mé oči byly opěk křečovitě zavřené, má tvář zkřížená v bolestném grimase.

"Nezavírej ty oči, jen se dívej, ty malá děvko," vrazil mi pěstí do tváře.

Znova jsem oči otevřel. Hlavou zamířil k mým bradavkám, které drasticky skousl v zubech a začal za ně tahat. Na krku mi začal vytvářet nové a viditelnější cucfleky. Hrál si. Hrál si a nechtěl přestávat.

Cítil jsem, jak do mě vyvrcholil. Konečně další z jeho mučicích hrátek je za mnou. Alespoň jsem si to myslel.

Vyklouzl ze mě.

"Teď to půjde lépe," cchechtl se a pásku z úst mi strhl, tak hrubě, až jsem zasténal bolestí.

"Ne, prosím, ne!" křičel jsem vysíleně, když jsem slyšel zvláštní vibrující zvuky. Projížděl kolem mého otvůrku. Chtěl mě slyšet sténat, chtěl, ať podlehnu. Nechtěl jsem. Při prvním zasténání, kdy jsem to už nedokázal vydržet, do mě nacpal celou hračku, která mě dráždila zevnitř. Měl jsem pocit zbláznění, brečel jsem, křičel jsem, ale i přes to se mi zrychloval dech a začal jsem sténat. Hrubě, opět, uchopil můj úd a dopomohl mi k vrcholu.

Vibrátor ve mně však stále nechával, bavil se mojí reakcí. Já se jen modlil, ať už je všeho konec.

"Za chvíli si s tebou přijde pohrát tatínek, nelíbilo se mu, co jsi mu provedl," naklonil se ke mně.

"Nezdá se, že bude mít sdílnou náladu." Pochechtl se, přes to všechno ve mně vibrátorem stále pohyboval všemi směry.

"S-Sasuke!" yaječel jsem už vážně zoufalým hlasem. Jako bych doufal, že mě zachrání, jako vždy… jenže můj princ na bílém koni nepřijel… a kdo ví jestli vůbec přijede.


*Hele? Tatínek? Neměl být on už za horami za dolami? Ok, tak niiiic! Já tu přivodiř Sasánkovi infarkt a dáme to na NejiNaru, ok? :D*


Fugaku Uchiha:

Byl jsem akorát u Hiashiho, když mu zavolal Neji. Hned jak zvedl telefon mi došlo, že se něco stalo. Můj přítel zůstal přimraženě stát, po chvíli se jeho reakce změnila na překvapenou, pak naštvanou a nakonec položil telefon a podíval se na mě s nefalšovanou bolestí a zlostí v hlase. Bál jsem se zeptat… Ale tohohle mě ušetřil.

"Naruta unesli…" řekl a já myslel, že mě klepne. Jo, že já to nečekal… Příliš dlouho byl klid.

"Kurva…" jo i takováhle slovíčka mám ve slovníku. Opravdu nerad je používám, ale teď je to stejně jedno.

"Co Sasuke?" Je to přece můj syn, nebo ne? Musím vědět, jestli se mu taky něco nestalo!

"Je mimo. Neji říkal, že ho jen tak tak odtáhli ze silnice. Jsou u kostela, na zastávce. Jdeme. Cestou zavolám posily," řekl a já ani nestihl reagovat. Tělo bylo rychlejší. Pohl jsme se kupředu. Ani jsem se nenazdal a seděl jsem v autě. Cestou jsem ještě vstřebával fakt, že Naruta unesli a Sasukeho to asi hodně porazilo. Sasuke… Sakra! Ne, že bych kašlal na Naruta, ale mě je přednější můj syn. Nevím, jestli se z tohohle dostane, pokud Naruta najdeme. Věřím, že najdeme… Jen nevím… v jakém stavu… jestli živého… Ne! Takhle nemyslí! Takhle prostě nemysli! Najdem ho co nejdřív a bude živ a zdráv! Jak naivní… Možná se víc bojím toho, že ho najdeme a že se vrátí k Sasukemu…

"Kurva…" zakleju tiše.

"Tolik nadávek si nikdy nepoužíval, co si pamatuju."

"Čas dohnat to."

"Jo… Ten parchant je musel najít… sakra! Měli jsme to předpokládat!" Už i on nechal vztek vyplout napovrh. Naruto nám všem přirostl k srdci. A možná to bylo něco jiného, než klasický případ. Ne! Ono to bylo něco jiného! Tohle je osobnější… mnohem osobnější!

"Sasuke… Naruto…"



"Ne!" Vyjeknu, když cítím, jak se ve mně pohybuje.

"Zdá se, že hračka vzdoruje." Zadýchaně se koukl na Kabuta.

Ten jen pozvedl rameny. "Co na to říct, ještě není ochočený, jeho vůle stále zůstává, ale už je rozdrcená. Chybí už tak málo." Zablésklo mu nebezpečně v očích.

Ušklíbl se a dál se věnoval hračce, jak mě tak rád nazýval. Můj otec nikdy nebyl tak drastický. Vyklouzl ze mě. S uchechtnutí mě odpoutal.

"C-Co to děláš?" Zajímal se překvapivým hlasem Kabuto.

"Jdu ochočit to malé zvířátko." S úšklebkem se mnou praštil na zem. Dopadl jsem před Kabutovy nohy. Ani jsem se nestihl zadívat a zorientovat a byl jsem vytažen na nohy.

"No tak, Naruto, tohle se ti líbí, že ano?" Zazněl mi otcův hlas v hlavě, když mě držel zezadu kolem pasu a druhou rukou mě dráždil. Po malé chvíli sténání a neustálého breku se mnou třískl o stěnu, zachytil jsem se o ní, ovšem v zadnici jsem znova ucítil otcův úd.

"Ne! Ne…" Začínám brečet víc a víc. Ta bolest, to utrpení. Bojím se. Ale…

"Vzdej to, Sasuke ti nepomůže, není tady." Zaslechnu Kabutův hlas. Ani nevím jak objevil se přede mnou a začal mne líbat, jednou rukou mě svíral za hlavu a druhou rukou bloudil po mém těle, stejně jako otec, který bloudil oběma rukama kam se dalo.

"Sasuke tu není, nepomůže ti. Vzdej to." Vzdechne mi do ucha, když se na mě přitiskne ještě víc. Tím způsobí, že se otcův úd zaryje do mé zadnice ještě víc. Bolestně zasténám.

Po chvíli jsem jako hadrová panenka. Mé slzy vyschly, přestal jsem mluvit, jen jsem je nechával, ať dělají, co chtějí.

"A máš to za sebou." Řekl snad po hodině, co oba skončili a otec odešel. Já jen ležel na posteli bez pohybu, bez jakékoliv reakce.

"Postav se!" Rozkázal a já uposlechl.

"Můj pane?" Šeptl jsem, abych věděl, co po mě jenom chce.

Ušklíbl se, zlomil mou vůli.

"Konečně, konečně jen a jen můj." Pohladil mne po tváři.

"Obleč se." Ukázal na černé kimono, které leželo na stole. Jako otrok, jako nějaká panenka bez vlastní vůle, jsem uposlechl.

"Hodný kluk." Podařilo se mu to o co usiloval od úplného začátku. Sasuke…



*Jenny! Já tě zabiju! Ale nejdřív tě umučím, nasekám rozkrájím a pomelu! A pak oběsím to, co zbylo! To nemyslíš vážně! Nééé! Já tě fakt nemám ráda! Néééé!*

"Sasuke, pomoz mi…" slyším křičet známý hlas, který tak miluju. Ale teď… Je v něm strach, bolest. Nejde to, nemůžu se hnout. Mám ho před očima! Kouká na mě uslzenýma očima… Vidím ho… vypadá… vypadá jako démon. Dotýká se mého Naruta! Ne!

Chci křičet jeho jmého. Nejde to, mé hrdlo se stáhne a vychází z něj zase ten skřípavý zvuk, jako když nemám hlas. Vychází z něj jen sýpání. Moje tělo se nehne.

"Sasuké! Pomoz mi!" hlas je stále naléhavější. Nejde to. Nepohnu se. Tolikrát se pokouším zakřičet jeho jméno. Ale jakobych ho zapoměl. Nevím, jak se říká. Umím ještě mluvit? Ne! Počkej? Kde si? Kam si zmizel? Proč… co se děje?

"Naruto!" vyjde mi z hrdla hlasitý výkřir. Moje tělo se samovolně pohne. Strachem otevřu oči. Nechápu.

"Naruto?!" křiknu zase. A zase, křičím jeho jméno pořád dokola. Už vím, jak to říct. Vím jaký je to zvuk, který se tak nápadně podobá jeho jménu.

"Sasuke!" okřikne mě někdo a já jsem náhle někým přirazen na cosi měkého. Asi postel. Metám sebou do všech stran.

"Sasuke, uklidni se!" ten hlas znám… Kdo je to? Co to říká? I tenhle zvuk je mi povědomý. To je… moje jméno?

"Sauske…" zkusím to po něm zopakovat. Ano, myslím, že je to moje jméno. Ne! Určitě se tak jmenuju. Ale kdo je tohle?

Kouknu do černých očí staršího muže. Je v nich strach. Nechápu. Kdo je to? A proč se o mě bojí?

"Naruto?" Ne, tohle není Naruto... tohle je… táta?

"Tati?"

"Sasuke!" obejme mě. Silně. Proč je právě tenhle pocit neznámý? Neměl by být… Co se to děje?

Nestihnu reagovat. Něco mě píchne. A já zase usnu… Ne!




*Já si to tak užívám to bys nevěřila xDDD *

"Posaď se." Přikáže jemně a já už oblečený sedám k němu na postel. Odhrne mi kousek kimona, tak že mi sjede po rameni. Nechávám ho, ať mě líbá na krku, kde mi zanechává velké cucfleky. Se slzami v očích, které po chvíli sklouznou po mé tváři, snáším jeho doteky.

"Prosím." Vzlyknu.

V tu chvíli dolehne na mou tvář facka, pak ještě jedna na další tvář.

"Nemluv, dokud nebudeš k tomu vyzván, kdo ti dal právo!" Zaječí na mě.

Z očí mi stečou další slzy.

"Sasuke…" Vzlyknu. Poddal jsem se, nechal jsem se. Stal jsem se hračkou, ale jeho mi ze srdce a vzpomínek nevymaže. Nikdy!

"Sasuke umřel! Není, jsem už jen já a ty." Chytil mě za bradu. Namířil mou tvář k jeho.

"Napořád." Pohladil mne po uslzeném obličeji a přitáhl pro polibek. Já však na jeho polibky jako vždy neodpovídal. Jsem přece hračka, jen hadrová panenka, co nesmí dělat nic než snášet to, co se s ní provádí.

*Helééé! Já vím, že jsem chtěla Sasana oběsti, ale tohlee? Nepochovávej mi ho! Jojo… užívej si to, ale prosím tě! My chceme happyend! Joo? Nezapomínej!*


Fugaku Uchiha:

Sasukeho jsme odvezli domů. Byly nápady, že má jít do nemocnice, ale já myslím, že bude lepší, když se vzbudí někde, kde to zná.

Lepší to nebylo, ale v bílé místnosti to možná mohlo být i horší. Křičel ze spaní Narutovo jméno. Stokrát dokola. Pak se konečně vzbudil, ale nebylo to o nic lepší… Nepoznával nikoho, byl zmanetý. A úplně mimo. Zavolali jsme k němu doktora. Hned mu píchl něco na spaní a on takžka okamžitě usnul. Bolí mě, takhle ho vidět…

Ostatní jednotky, pod vedením Hizashiho Hyuugu zajistily místo činu, další hledají Naruta. Já se do toho nějak moc nezapojuju. Já jsem právník, ne policajt! A teď tady mám dost co dělat s vlastním synem. Možná teď proklínám toho kluka, že někdy vstoupil do našich životů a všechny je převrátil vzhůru nohama. Ne jen ten Sasukeho, nás všech. Ale koutkem duše vím, že to mělo i své dobré stránky. Sasukeho to změnilo, ale… To, co to s ním dělá teď je mnohem horší! Bojím se, co by se stalo, jestli bychom ho nenašli… Nebo našli ale…

"Fugaku, nech ho spát," poklepe mě doktor po rameni.

"Ne, já tu s ním zůstanu, kdyby měl zase noční můru." Ne, už mnohokrát jsem udělal chybu v jeho výchově. Mnohokrát jsem se zachoval jako špatný otec. Já vím, tím, že tu teď budu s ním to neodčiním, ale aspoň si nebudu vyčítat další věc…






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natsuko Natsuko | Web | 29. května 2012 v 10:59 | Reagovat

Ja už ani neviem kde som skončila XD. Mala by som sa znova pustiť do čítania :D.

2 Christine Christine | Web | 29. května 2012 v 19:24 | Reagovat

Naruta ne, prosím Naruta ne! Už ho nechte, už mu to nedělejte! *brečí jako želva* Chudáček blonďatej, je mi ho vážně líto. Jestli se po tomhle nezblázní tak už nevím, teda... OO"

3 Tara Tara | Web | 29. května 2012 v 21:32 | Reagovat

Naruta Lituju... ale tak určitě se to spraví :D

4 Hachi Hachi | 31. května 2012 v 2:20 | Reagovat

Někdy mám opravdu chuť vám zakroutit krkem... Ale to bych se nedočkala pokráčka a dobrýho konce!!!! Jak jste jim mohli něco takového provést? Jak tohle chcete dát do pořádku.... to jsem teda zvědavá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist