Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe - Kapitola 40

5. května 2012 v 7:40 | eSmy, Jenny |  Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe
Uf... 40. kapitola! Veríte tomu?... toto je vážne divné... :D
A to ešte nekončíme! :D
Kapitola 40



Přijde, sice mu to chvíli trvá, ale přijde. Hned ho svalím do postele a přikryju.

"A teď tě naučíme zase mluvit." Zaculím se, vrací se mi nálada, to je fajn.

Nechápavě na mě koukneš.

"Řekni táta." Zaculím se na něj, jako na malé dítě, které se právě učí mluvit.

"No tak, nekaž to." Zamrkám na něj pobaveně.

Místo toho, aby mi odpověděl, mě svalí k němu do peřin.

"Jo vidím, že už ti je lépe." Poplácám ho po rameni.

"Alespoň se ti vrátila síla." Pousměju se.

"Tvůj hlas mi ale chybí víc." Pohladím ho po tváři a jemně políbím.


*Pako!!! XD*

Mě taky, věř mi, mě taky… Ale Naruto! Nelíbej mě! Takhle ne! Já ti nedokážu odolat!!! Chceš se odtáhnout. Tak rychle to nepůjde. Opět si tě přitáhnu. Moc síly nemám, ale nevzpouzíš se, takže se nemusím moc namáhat. Políbím tě. Hraju si s tvými rty. Vklouznu dovnitř. Užívám si tu blízkost… Ten úžasný pocit, když tě cítím tak u sebe. Ani nevíš, jak moc to miluju! Rukou ti zajedu pod tričko a hladím tě po nahých zádech. Je rozhodnuto! V mé postely budeš spát už jen bez trička! Je to jasné? Teď tě ale nechám. Vždyť já ti ho pak svléknu… Opravdu jen triko!!! Ne, že bych nechtěl vidět vše, ale… Už jsem zticha! Já se překecnul. A to nemůžu mluvit! To jsem šikula, což? *XD Velká huba, doslova :D*


"Sasuke," šeptnu mu do rtů, když cítím jeho doteky na mých zádech. Oplácím mu polibky, po chvíli všeho necháme, jen ležíme vedle sebe, stále mě objímá. Musím se pousmát.

"Netušil jsem, že mi to až tak chybělo." Povzdechnu si přemýšlivě. Fakt přemýšlím, kdy můj život stačil převrátit vzhůru nohama… kdyby nebylo jeho, co by bylo se mnou? Zjistil by to někdo? A jestli ano… co by udělal? Zachoval by se jako Sasuke? Otázky, na které nejde jen tak odpovědět.

"A jak se cítíš? Je to alespoň lepší?" Zvednu obličej k němu, jsme od sebe jen pár milimetrů. To však ignoruju… pro tentokrát… ale jeho upřenému pohledu stejně po chvíli uhnu… neumím se dívat do očí!


Přikývnu. Už je mi líp. Aby ne, když je u mě a stará se o mě. Uslyším klepání na dveře. Zvednu se do sedu.

"Donesla jsem vám jídlo," usměje se na nás máma a nese k nám tác s jídlem. Pro mě slepičí polívku a pro Naruta plný talíř špaget.

"Doktor říkal, že chuť k jídlu by se ti měla vrátit. Tak jez," pobídne ho a tác položí na stůl.

"A ty Sasuke, ty taky. Když si pro to přijdu chci vidět jen prázdné nádobí, je to jasné?" Koukne na nás varovně. Oba jen přikývneme. S úsměvem na rtech odejde. Kouknu na Naruta. Hladově kouká na tác s jídlem. Konečně bude jíst? Koukne na mě. Já mu pokynu, ať se jde najíst. Rychlostí blesku se zvedne a doběhne ke stolu. Mě podá polívku a on si veme talíř špaget. Zdá se, že problém s jídlem už mít nebude. Usměju se pro sebe. O starost míň.


Vypadá to fakt lákavě, vážně moc! *I jenny se zbíhají sliny… Jenny ráda špagety - slint…*

"Doufám, že nevadí…" Vydám ze sebe, až když se navrátím do reality a zjistím, že do sebe hltám jídlo jako nějaký dobytek, který nemá žádné vychování. Polknu jídlo přežvykujíc v puse. To bylo poslední sousto… jsem to ale šikula, všecko snězené! Za to Sasuke se s tím loudá. Pousměju se.

"Ukaž!" Jsem tak rád, ani nevím proč. Vytrhnu mu lžičku, naberu do ní trochu polévky a vedu ji směrem k Sasukemu.

"A za maminku." Uculím se, překvapení… snědl to.

"A teď za tatínka!" Zaculím se jako sluníčko na hnoji, když mám připravenou další lžičku s dalším soustem.

"A za babičku." Naberu další lžičku. A hned nám to jde lépe! *To bude zdlouhavé vyjmenovávání všech z rodiny xDDDDD*


*Řekni za bratříčka a Sasuke tě přizabije! Bože, co jsem dítě?*

Ok, já už vám dávno říkal, že se u něj vracím do dětských let. Jako, tohleto poravdu nenechám nikdy nikoho udělat! Kromě něj… Sakra, vidíš, co jsem ti dovolil? Ale jestli to někomu řekneš, něco ti udělám! A nebude se ti to líbit!

"A teď za bratříčka," řekne dalšího člena rodiny. Já se zamračím. *Ok, já si ho tam dala sama :D*

Odvrátím pohled. Najednou je v mých očích chlad.

"Už ne," odsunu talíř s polívkou a lehnu si zády k němu. Můj hlas zní pořád chraplavě a u každého slova mě bolí v krku. Mluvení mě namáhá… Ale… jen zmínka bratra… a já se neubráním tomu pocitu, který mi svýrá žaludek. Myslím, že vím co je to za pocit… Tohle cítím, když vidím Naruta v nebezpečí. Tedy, něco podobného. Bratr ve mně vzbuzuje strach… Proč?


"C-Co jsem ti udělal?" Nechápavě zamrkám. Co jsem udělal? No co? *No, tak jsem to schytala já, no xDD*

Se smutným pohledem přejdu k oknu, sednu si na parapet a raději se dívám z okna. Ty jeho oči… oklepe mě.

"Sasuke." Povzdechnu si neslyšně. Z oka mi steče slza… proč?

Ten pohled v jeho očích… ten chlad, to jak se na mě díval. Takový byl kdysi, takovým pohledem mě probodával den co den. Zapomněl jsem na to… připomněl mi něco, co jsem už dávno zakopal snad padesát metrů pod zem.


"Itachi…" zachraptím. Nemohl mě slyšet. Doufám… Vzpomínky… nesnáším je! I když, ani nevím co je horší. To, co si pamatuju, nebo to na co jsem zapoměl. Posadím se. Jdu? Nejdu? Postavím se, kráčím ke dveřím. Naruta nevnímám. Jakoby tam nebyl. Promiň… S prázdným pohledem vyjdu na chodbu. Stojím před dveřmi se sklopenou hlavou. Zadívám se na konec chodby. Není je vidět ale jsou tam… Pomalým krokem jdu po dlouhé chodbě až na konec. Postavím se před ty dveře. Nevnímám kroky, které se ke mně přibližují. Jen civím na dveře, které jsem neotevřel už tak dlouho. Bojím se tam jít? Najdu tam něco? Kouknu na kliku. Sáhnu na ni, ale… neodvážím se potlačit ji dolů. Jen přemýšlím. Co tam chci najít? *Půjdeš za ním?"


Odešel… kam? Rychle se seberu a odejdu za ním. Je jako smyslů zbavený. Dojdu až k němu.

"Sasuke?" Pokusím se, nic… jen civí do blba. *Psychouš! xD*

"Hej, Sasuke!" Zvýším hlas, chytím ho za ramena, otočím čelem, zatřesu s ním.

Překvapeně vyjeknu, když mě od sebe odstrčí, tak nehezkým způsobem. Ty jeho oči! Stečou mi slzy po tváři. Ten pohled… nemůžu se na něj dívat. Proč ten chlad a prázdnota v jednom? To tak bolí, ať mě tím pohledem nepropaluje!

"Sasuke?" Nechápu to. Posbírám se ze země a odstoupím dva kroky vzad. S brekem uteču zpět do pokoje, když jsem třískl s dveřmi, slyšel jsem, jak ženský hlas křikl Sasukeho jméno. Sednu si do rohu místnosti, přemýšlím, proč se tak chová? Který Sasuke je vlastně ten pravý? Ten, který mě chrání, nebo ten, kterým je teď?


Promiň mi to.. promiň… Ale já teď potřebuju vyřešit jednu věc, která se tě netýká.

"Sauske? Naruto?" uslyším tihcý hlas.

"Sasuke?!" křikne hlas tentokrát hystericky. Přiběhne ke mně.

"Sasuke, co taky děláš? Vrař se do pokoje," přikáže. Já se ale opět otočím ke dveřím a sáhnu na kliku. Opět jen sáhnu. Chci ji stisknout, nebo ne?

"Sasuke, přestaň," chytne mou ruku. Sklopím zrak.

"Sauske, vrať se do pokoje," chce mě odtáhnout zpět. Zavřu oči. Ne! Opět je otevžu. Tohle nesnáším! Když zavřu oči, vidím jen černý bod. Zvětšuje se, pak zase zmenšuje. Nesnáším to! Tohle si pamatuju, viděl jsem to už jako dítě. Bál jsem se zavřít oči. Měl jsem pocit, že jsem tak prťavý, pak najednou tak obrovský…

"Ne," chytnu se za hlavu, "už zase ne," chraptím. Kleknu si. Nechci zavřít oči. Kroutím hlavou a snažím se to vyhnat. Tu černou tečku co pořád mění tvar! *Tohle je příznak deprese. Neptejte se, odkud to vím XD Já tohle zažila! Já tam píšu o sobě… XD*

"Fugaku," křikne máma. Já jen kroutím hlavou a snažím se to vyhnat.

"Itachi," dostanu ze sebe. Bolí mě v krku. Moc mluvím. Stečou mi slzy. Co to se mnou je? Proč? Co se to děje? Já nechci! Zase je veliký! Připadám si tak malý. Ne!

"Sauske!" někdo mě k sobě násilím otočí. Dívám se do černých očí. Něco mě na nich vyděsí. Až pak si moje mysl dobarví ostatek obličeje. Táta.

"Tati," brečím. Už zase! Zase brečím! A zase nevím proč.

"Sasuke, co se děje? No tak? Jsi v pořádku? Co se stalo? Mikoto?" koukne na mámu.

"Šla jsem pro nádobí a viděla ho tady. Naruto utekl do pokoje," vysvětlila mu.


Fugaku Uchiha:

Opět ho vidím v takovém stavu. Deprese. Myslím… Už dlouho jsem… Co se to stalo? Proč tak najednou.

"Mikoto, odveď ho do naší ložnice. Dej mu něco na spaní. Já jdu zkontrolovat Naruta," řeknu. Už ho zvedá a jde s ním do našeho pokoje. Schválně jsem nechtěl, aby ho Naruto takhle viděl. Vešel jsem do jeho pokoje. Tedy, teď už jejich pokoje. Naruto seděl schoulený v rohu a brečel. Přistoupil jsem k němu a sedl si na zem oproti.

"Naruto, co se Sasukemu stalo?" zeptal jsem se. Koukl na mě uslzenýma očima.

"Já nevím, jen jsem mu pomáhal jíst a pak… Najednou se něco podělalo. Byl najednou tak chladný…" vydal ze sebe s brekem. *Pardon Jenny, že ti do toho lezu!!! Opravdu promíííň! Ale když já to potřebovala!*

"Jen tak? Najednou? Co jsi řekl?" naléhám.

"Já-já nevím…" byl zmatený. A… myslím, že i vyděšený.

"Neřekl jsi náhodou něco, co se týkalo rodiny, nebo sourozenců?" koukl na mě a zapřemýšlel. Pak zdráhavě přikývl.


No do háje… takže za to vážně můžu já? Za to jak se chová? To snad ne!

"Co jsi mu přesně řekl?" Ozve se netrpělivý hlas.

"Krmil jsem ho a dělal jsem si srandu, však víte, jak se musí na malé děti…" Vzlyknu. ,,Já… já vím, že má bratra… tak pak padla řada na něj, ale další lžičku polévky odmítl a přestal se nadobro bavit." Nasucho polknu.

"Omlouvám se, vše jsem podělal… úplně vše." Povzdechnu si. To snad ne!

"Nechtěl jsem." Upřeně se mu zadívám do očí.

"Kdyby mi to jen někdo řekl." Stečou mi další slzy po tváří. *Ha! Já budu psát krátké slohovky ;D*



*Díky a ja tu píšu litánie XD*

Fugaku Uchiha:

"Není to tvoje chyba. Nemohl si vědět, co se stane. Ani my bychom to nevěděli. On bude v pořádku. Věřím, že už kvůli tobě," usměju se na něj a pohladím ho po hlavě. Dovolí mi to. Nemá strach. Věří mi.

"Neboj se. Trochu se prospí a bude zase vše, jak před tím. Uvidíš," snažím se ho uklidnit. Ano, všechno bude jako před tím. Ale… Ono se to jednou vrátí. Všechno co v sobě tu dobu potlačuje. Jednou se to vrátí, všechno se někam ukládá. Ono to jednou udeří velkou silou. Co bude pak… myslím, že to nebude nic v porovnání s tímhle. A toho se bojím. Každý má své hranice a on taky. Sasuke…

"Když se vzbudí, chovej se, jako by se nic nestalo. Dobře?" přikývne a otře si slzy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christine Christine | Web | 5. května 2012 v 8:39 | Reagovat

Sasanka chudáček... Já ho lituju? O_O WTF? Sem asi upadla na hlavu :D A nedělejte z Itíka zase hajzlíka xD On za nic nemůže :D Jsem zvědavá, co bude dál :D

2 Hagumi-chan Uchiha Hagumi-chan Uchiha | Web | 5. května 2012 v 14:42 | Reagovat

XDD Vy mě dostáváte jako.. napřed týráte Naruta, pak chvíli Sasánka, pak zase Naruta-chan a teď to odnáší oba XDDD Taký drama je tohle už :D ale super dramata v povídce jsou super ^^
Aaa btw: Nechci si stěžovat, ale opět vůbec nechodíš na náš blog.. TTT^TTT

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist