Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe - Kapitola 2

20. prosince 2011 v 8:00 | eSmy, Jenny |  Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe
A je tu ďalšia kapitolka. Tešíte sa? Já jo. A už mi hrabe! Ale kedy nie, že? To je asi normálne už u mňa. Ale s Jenny sa tak dobre píše! Je to sranda. díki ti, že si mi navrhla napísať spoločnú poviedku :)Jop a ďalšiu Kapitolu dostanete pod stromček :)

Kapitola 2




"Jsem doma." šeptnu tiše, nikdo se neozývá, táta spí, což je, což je moc dobře. Nenápadně zapadnu do pokoje, kde se zavřu, sednu si na postel, obejmu polštář a vyčítám si, že jsem to tomu černovlasému klukovy nevysvětlil jinak. Povzdechnu si.

Slyším kroky, to nikdy nebylo dobré, když otevře dveře a vejde dovnitř, jen zabořím hlavu do polštáře, pak už jen slyším, jak dveře zaklapl. Kouknu mu do očí, je v nich to, co včera, ale včera byl…opilý… *Hah! Jenny a cenzury to je její xDDD*


Další den sedím v lavici bez toho, aniž bych otevřel knížku, nebo sešit, nebo cokoliv. Na tváři se mi rýsuje celkem pěkná modřina. Nesnáším ho! Proč to udělal?! Co mu to přeletělo přes nos?

Sedím a dívám se do blba. Když někdo praští o mojí lavici svůj batoh, zděšením nadskočím. Můj pohled se setká s černýma očima. Já však pohled ihned odvrátím.


Už nějakou dobu si převaluju jeho brýle v rukou. Už jsem klidný, konečně. Rozkrok mě ale pořád trochu bolí. Ale když si to tak přemítám, zasloužil jsem si to. A ten jeho pohled. Byl tak.. tak vydešený. Proč mě to sakra tak štve? Měl bych spát! Položím jeho bríle na noční stolek. Vydám se ještě do sprchy. Trochu klidu, pohody a teplá sprchy. To potřebuju! Vysprchoval jsem se a zaleszl do postele. I tak jsem nemohl spát. A když jsem konečně usnul, ten jeho pohled mě pronásledoval i ve spánku. Naštěsní jsem si ráno nic ze snu nepamatoval. Naštěstí! Ráno jsem si sbalil věci do batohu a taky jsem vzal jeho brýle. Ty jsem si vložil do kapsy kalhot a vydal se do školy. Nevím, ale měl jsem takové nutkání se mu omluvit. Tz jeho vystrašené oči… Nemůžu na ně zapomenout…

Vejdu do třídy, sedí ve své lavici, ale… něco je jinak. On se neučí? Jen tam tak civí do desky lavice. To mu ty brýle tak chybí, že se bez nich nemůže ani učit. Dojdu až k jeho lavici a vybalím si na ni batoh. Lekl se, vzhlédl. Až teď jsem to viděl, co to schovává… To jsem mu udělal já? Ne? To jsem nebyl já, nevím o tom, že bych ho uhodil. Nebo jsem to v tom neovladatelném stavu opravdu udělal? Nevydržel můj zkoumavý pohled dlouho. Ovdrátil zrak a zapichl ho do lavice, jako před tím. Já se snažil tvářit, že tu modrou věc pod jeho okem nevidím.
"Včera sis něco zapoměl," řekl jsem jen a vytáhl z kapsy kalhot brýle. Podal jsem mu je, nezval si. Ani ke mně nenatáhl ruku. Tak jsem mu je jen položil na zavřený sešit. Neovládl jsem se. Opřel jsem se o desku a naklonil se k němu.

"Promiň," bylo jediné, co jsem řekl. Pak už jsem zaplul do vlastní lavice a tvářil se, jakoby nic. On věděl, za co se omlouvám. Ale já zřejmně ne. Já takový přeci nejsem…


"Hm," očkem se kouknu k jeho lavici. Vezmu si své brýle do rukou, chvíli je jen sleduju, pokusím se o úsměv. Jsem vystresovaný, ruce se mi rozklepou a v přívalu nervů brýle jednoduše zlomím na dvě věci, a to doslova. Ignoruju pohledy ostatních, zdá se, že nechápou, no a co? Ať si jdou po svém, co jsem, atrakce? Dva úlomky hodím pod lavici a dál pokračuju ve své předchozí činnosti. Celou hodinu mlčím, nezapisuju si zápis, jen koukám do blba a říkám si, proč to udělal? Však…nikdy ke mně takový nebyl…nenávidí mě snad? Přestal mě mít rád, že mě bere jako něco, co nemá ani trochu citu a proto si se mnou může dělat, co chce? Mé ruce se opět začnou třást. Snažím se zklidnit, no, moc mi to nejde.


Pokusil se na mě usmát, ale moc mu to nešlo. A pak? On ty brýle zlomil! Upřelo se na něj několik očí s nechápavým pohledem. Patřili k nim i ty moje. Co se mu to sakra stalo, chápete, on si zlomil brýle! Dobře, tak to není tak strašné. Ale pak, celou hodinu jen čučel do blba a nic nedělal. Látku si nezapisoval. A to jsme měli, jak tomu říkal: Marutitní předmět! Něco se muselo stát. Jako, já vím že jsem chladný a bezcitný hovado, ale jestli za tohle můžu fakt já, tak… Ksakru, snad ani nechci věděl, jestli za tohle nesu vinu… Měl bych se omluvit? Ale já to, sakra, neumím! Nikdy jsem se neomlouval za své chování, nikomu! Dobře, zamítnuto, neomluvím se. Prostě ne! To je na mou hrdost příliš velké sousto…


Po chvíli zvoní, nevšímám si toho, sedím stále bez jediného pohybu a nemůžu setřást tu věc z hlavy. Mírně, ale hlavně zlomeně, si povzdechnu. Ani jsem nezapestřil, že je přestávka, vždyť já ani nezaregistroval, že je hodina! Dobře, tohle moje psychika jednoduše nedala, bylo to hnusný, to že to udělal jednou, se dalo přežít, neřešil jsem to, protože člověku v podnapilém…spíše ve stavu, kdy o sobě vůbec neví, se něco takového nechtěně přihodit může. Ale tentokrát byl střízlivý až moc. Bojím se dneška, nechci, aby se minulost opakovala. Brzká minulost, ale přece minulost…


Jemu se opravdu něco stalo. Ten jeho povdzech… Vůbec mi nepřišel jako ten kluk ze včerejška, co si hrál na drsňáka. Snad ho někdo vyměnil? A co se vůbec starám. Vím, že monokl jsem mu neudělal já. Sice si nejsem jistý, ale neuhodil jsem ho. To ne! Nebo? Sakra, so je se mnou? Proč mě sere, so s ním je? Už kolikrát došel někdo i víc zřízený, než on a ani to se mnou nehlo. Co dělat? Mám se zeptat? Nebo se snad omluvit? Já už říkal, že to neumím! Ne, žádné omlouvání. A ptát se taky nebudu, ještě to od něj zase schytám. Při té vzpomínce mě zabolí v klíně. Ne opravdu, byla to jen vzpomínka na tu bolest. Ale i ta mě donutila zkřivit tvář. On chtěl jen, abych se na něj přestal koukat. A co dělám právě teď? Přesně! Koukám se na něj, zase. Hypnotizuju ho pohledem, ale teď, jakoby to s ním ani nehlo. Včera myl nervózní, ošíval se. A najednou, dnes to s ním ani nehne. Žeby můj pohled stratil své kouzlo? Ale no ták, tomu nevěřím ani já, tak co so tu plácám? ale proč mu to včera tak vadilo? vždyť jindy nic neřekl...


"Zase se díváš?"

řeknu tiše, ani neobrátím pohled z lavice.

"Co je na mě tak zábavného, že ze mě nespustíš zrak?" Konečně se přiměju se na něj podívat. Nakloním hlavu na stranu, když čekám na jeho odpověď. Pousměju se.

"Tohle bude zase dlouhý den…" zakroutím hlavou a oči zabořím do lavice… znova.

"Tebe to asi hodně baví, viď?" řeknu už celkem podrážděně, ale tónem, který by ho tentokrát vynervovat neměl. Neodpovídá, neodpovídá…kdy odpoví? Ten jeho hlas plný zákeřné ironie mi začíná chybět.


Konečně, už jsem myslel, že mě bude ignorovat dál. Ale stejně mě na tom něco zaráží. To s jakým sebazapřením to říká. Jak se přemáhal, aby se na mě vůbec podíval. Ani to mu nevydrželo dlouho. Hned zklopil zrak zpět na tu, tak zajímavou, lavici. Je podrážděný, v jeho tónu je to slyšet na kilometry. Ale nejsem si jistý, jestli za tohle můžu opravdu já. Čím jsem ho naštval tentokrát? Jo, já vím, nechce abych se na něj díval.

"Tak sorry," řeknu jen normálním, klidným hlasem a otočím se na svoje učebnice. Jakobych do nich opravdu koukal… Ale co, nebudu ho stresovat ještě víc. Vypadá jako kůpka neštěstí už i tak.


"Nemusíš obracet hlavu, když nechceš," pousměju se.

"Já se jen ptal, co je na mě zajímavého," kouknu na něj.

"Nic jsem ti nevyčítal," zabručím naoko naštvaně. Mohl by se mnou mluvit? Jestli se budu snažit, možná s ním budu moct konečně mluvit normálně, fajn, včera jsem to přehnal, choval jsem se jako on v jeho časté náladě.

"Předtím," šeptnu k němu, když stejně neodpoví.

"Předtím jsem se s tebou snažil mluvit tvým jazykem, myslel jsem, že bys to pochopil jednodušeji," řeknu omluvně, za jeho chování jsem si mohl sám, špatně jsem to odhadl.

"Omlouvám se." Byl jsem na vině já, to já ho vyprovokoval, nesnáším, když můj zpomalený mozek zjistí, co se stalo, až příliš pozdě. Otevřel jsem knížku, měl jsem zabořené oči jen do jediného slova, fajn, takže číst se mi nechce, mluvit se mi moc nechce, i když s tím černovlasým magorem bych mluvil rád, učit se mi nechce…počkat…mě se nechce učit? To je to až tak vážný? Mírně zakňučím.


"He?" velmi inteligentní zvuk, že? Dokáže toho říct tolik… Ale nerozebírejme tady citoslovce. Jo, já vím co to je, nejsem takový imbecil, jak si o mě myslí. Co plácám… On se mi omluvil! On mě! On je vážně mimozemšťan! Dobře, robot se zamítá, ale z téhle planety rozhodně není. Fajn, fajn už mlčím.. ale když, tohle jsem nečekal. Sakra nečekaný! Ten klučina je divný, víte to? Nejdřív do mě nahučí, že jsem gay a podobné ptákoviny a teď ? On se mi za to omlouvá. Když já jsem ho skoro přehl přes koleno a… Jo k tomu se radši nebudu vyjadřovat. Ale, nechápu to. Měl bych se teď omluvit? Měl bych něco říct? Nevím co. Vážně nevím. Ten kluk se ptal, co je na něm zajímavého? ON je zajímavý! On je vážně jak z jiné planety. Možná, když to dokážu, získám Nobelovku… He? Vážně mě něco takového napadlo? Kristepane, já už šílím…


Musím se zasmát.

"He,jo?" pousměju se.

"To tě moje slova až tak zaskočily?" kouknu na něj.

"A zkus mluvit ve větách, já se tu snažím a ty tu děláš grimasy a divné zvuky!" nahodím. * Tohle by se spíše hodilo říct autorce, jenž píše za Sasánka, co? XD *


Smejě se? Počkat on se směje mě! Spratek jeden! Ale směje se. Proč mě neštvě to, že já sem objětí jeho posměchu? Ale co. Udělám mu radost a vyplodím delší větu? *Udělám Jenny radost a vyplodím delší větu?* A co mu mám jako říct. Už vím, chce se smát, tak ať se směje. I když si nejsem jistý, jestli se nebude smát víc lidí, co mě uslyší. Ale tak vtipný zase nesjem. Neměl bych si tak fandit *ani autorka*.
"Nezaskočil. Jen si myslím, že to byl velmi inteligentní zvuk. Abys mě neměl za toho imbecila s pidi mozečkem…" řekl jsem úplne vážně. Někomu to ale přišlo vtipné. I jemu?


"Jsi zábavný," zachichotám se, kouknu na hodinky.

"Ehm, musím, musím jít…" šeptnu. Dlouho bych tam stejně nevydržel. Já se nesnáším, já se s ním chtěl spřátelit? S ním? Proč? Vždy jsem byl sám, jen já a knížky a bylo mi dobře, nikdy jsem nikoho nepostrádal.

"Uvidíme se později." houknu na něj, hodím batoh přes rameno a vykročím ven ze třídy, pomalým krokem se šourám i ven ze školy. Kam jenom půjdu? Až zjistí, že jsem šel za školu, zaškrtí mě, při nejlepším..


On odchází? Teď? Je jenom druhá hodina. Co mu zas přeletělo přes nos? Ale co se zajímám. On bude mít průser ne já. Raději to nechám být. Ať šel kamkoliv, měl na to svůj důvod. Osobně doufám, že tím důvodem nejsem já. Ale jeho dnešní chovádí tomu nenasvědčuje. Dnes byl až podezřele milý. I když, tak nějak zkleslý. To nechápu. Když na tohle přujdu. Chci tu Nobelovku! Za co, to vymyslím později. Měl bych jít za ním? Ne, budu mít problém! A tohle moje úžasné hádání sám se sebou pokračovalo ještě další dvě hodiny…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Christine Christine | Web | 20. prosince 2011 v 13:41 | Reagovat

Prej "chci Nobelovku" :D Krásná kapitolka a už se těším na další ^^

2 Smajli Smajli | Web | 20. prosince 2011 v 15:50 | Reagovat

S tou Nobelovkou mě to taky dostalo =D =D =D Omg, to je dost vtipný tahle povídka, ty jejich vnitřní monology mě fakt baví =D Takže v sobotu, jo? Už se těším ^^

3 dream-queen17 dream-queen17 | 20. prosince 2011 v 17:26 | Reagovat

Ahojky moje mile SB je u mna Triedenie SB, pokial chceš byt nadalej mim SB tak sa sapiš tady:http://dream-queen17.blog.cz/1112/nehezky-darek-k-vianociam#pridat-komentar

Ospravedlnujem sa ale neviem najst rubriku reklamy :-)  :-)

4 Tara Tara | Web | 20. prosince 2011 v 19:17 | Reagovat

ach :D to je dokonalý :D Ty jejich hlášky no :D těšíms e na další kapitolu ;)

5 Kiriuu Kiriuu | Web | 20. prosince 2011 v 21:23 | Reagovat

no ne že byste mě odradily hned vy dvě, ale nějak se bojím tý holky o který pořád mluvíte, pokud by to šlo, což asi ne, jak vidím, jak jste tu tak hyperaktivní, trošku zpomalit, YAOI znám teprv rok, takže jsem ještě v celku normální kluk...:) a asi nechci bejt tak zkaženej jako vy dvě :)...xD

6 Kiriuu Kiriuu | Web | 20. prosince 2011 v 22:13 | Reagovat

Takže vás to co nevidět přejde jo? to jsi mě vážně potěšila, jinak bych to taky nemusel přežít, už teď si říkám, proč jsem si ten blog vůbec založil :)

7 Kiriuu Kiriuu | Web | 20. prosince 2011 v 22:29 | Reagovat

no, třeba se mi to zalíbí, to ještě uvidíme, jak na tom budu, jsem totiž docela dosti línej, takže se jednoho dne stane že už tam prostě nepříjdu :D znám se dosti dobře :D:D

8 Jenny Jenny | Web | 21. prosince 2011 v 12:24 | Reagovat

[5]: * Pusa až na zem * Ty....ty!!! Ty!!! * Ukazuje na něj s něvěřicným pohledem* K-k-kluk co čte y-y-y-aoi?! * stále nevěří * Heheheheee..... * hvězdičky v očích...ojímá ho - spíše jeho komenty - monitor XDDD * Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa! * Ječí na celé kolo... hups sousedí si začínaj stěžovat XD *
Ty!!!!!!!!!!!!!!!!!!!§ Já tě miluju xDDDDDDDD * ano Jenny je naprosto normální! nezírejte na ní jak na magora!!! * Hihihi * divně se usmívá ještě teď * ani nevíš jak jsem happy xDDDD tyhle komenty tvoje mi budou zlepšovat naladu každým dnem * přikyvuje * Jo a....co to meleeeeeš?! xDDDDDDD Ani nevíš jaká je to "tragedie" xDDDDD to tě bude bavit...no i když...hihi =)

9 Jenny Jenny | Web | 21. prosince 2011 v 18:29 | Reagovat

Klidné? My dvě? To jde? xDDDDD

10 error-k-pop error-k-pop | Web | 4. ledna 2012 v 11:47 | Reagovat

juchůůů.... chudinka Naru :( ... *táhne ho do objetí a miliskuje... ňuňu* ... hehe :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TOPlist


TOPlist