takže vám sem milí moji idem dať sľubovanú ďalšiu kapitolovku. JA viem, že ešte nemám ani dopísanú AD, ale no, čo sa tých tejto, je dokončená a nová kapitola tu pribudne vždy každý piaty deň....A aj keď tu nikto nenapísal, či ju chcete, ja vám ju sem dám. Stručné zhrnutie? Začiatok je len niečo, hm, nepodobá sa to na nič a končí to ako yaoi:D...ako inak že?...no snaď sa vám bude páčiť...ešte neviem, na koľko kapitol to rozdelím. Ale celkovo to má 16,5 strany vo worde, takže ešte uvidím, ale už dosť rečí...tu máte prvú časť:
Ať život stojí za to #1
Co bych měl říct? Sem blázen, stoprocentní blázen. Netuším co, nebo kdo sem… Vím jen, že nejsem normální. Protože vidět něco co tam není, jisto jistě normální není. Vidím ho na každém kroku. Nikomu to nemůžu říct, protože nechci aby mě pokládali za psychopata, stačí, že se za něj pokládám já… Vidím ho, pořád je se mnou. I v této chvíli. Já sedím na posteli a přemýšlím opřený o zeď, on se bokem opírá o mou šatní skříň. I když zavřu oči, vím, že tam je a že když je znovu otevřu pořád tam bude. Na začátku byl pořád zticha, nemluvil, jen tam byl, byl a tiše mě pozoroval. Pokaždé sem se ho lekl. Pak přišlo období kdy nechtěl být zticha, pořád jen mluvil. Říkal co bych měl a nemněl dělat, co dělám špatně a co bych měl udělat jinak a tak podobně. Prostě horší něž máma, která vás nechce nechat být. Bylo to o to horší, že mi mou mámu tak strašně připomínal. A ještě si věděl úžasně načasovat, kdy přijít. Začal sem ho vidět asi rok od matčiny smrti. V době, kdy sem to měl velmi těžké, a k tomu ještě táta. Přestal chodit domů. O mě se starala chůva, no ne tak úplně. Byl to, hm, netuším jak to říct v mužském rodě. Prostě chůva kluk no. Táta si asi myslel, že když se o mě bude starat muž, on nebude muset, že mi jako zahradí tátu i mámu zároveň. Vím proč táta nechtěl chodit domů. On mě nechtěl vidět. A proč? Protože sem mu ji tak připomínal. Pokaždé, i před tím říkal, že sem ji tak podobný, ne jen to, že mám její oči, či úsměv, ale i povahou. Ona byla tvrdohlavá, měla svůj názor a nenechala si ho sebrat. Ale pokaždé dokázala dodat naději, když se něco stalo, ona byla ta které říkala, bude to v pořídku. A říkala to s takovou odvahou a nevím, prostě sem si uvěřil, že to bude dobrý. Každý ji uvěřil. Byla pro nás jako světlo ve tmě. A táta to viděl i ve mně. I já sem tvrdohlavý a svůj názor si nenechám vzít. A kdysi sem byl jako ona, i já pokaždé říkal, že všechno bude dobré… A vím, že lidi mi věřili, byl sem pro nich jakousi jistotou. Ale teď? Teď už ne! Protože i když sem každému říkal bude to v pořádku, pokaždé tu byla máma a dokázala i mě přesvědčit, že to tak opravdu bude. Byla mou jistotu a tak sem já mohl být jistota pro jiné. Teď je ale pryč a já sem jen zatrpknutý blázen, který si povídá se svou fantazií… Já totiž nevěřím že ten kluk, co se opírá o mou skříň je skutečný...
"Proč nezmizíš?" zeptám se ho, už po milionté…
"Už sem ti to říkal…"